Benjamin Kuras strana 2 z 3

Britsko-český spisovatel Benjamin Kuras prochází spisy pražského rabína Jehudy Lowa, přináší z nich čtenáři nejeden postřeh - a hlavně poukazuje na souvislosti, které mají rozhodující význam i pro dnešní společnost.

Brilantní novinář a sžíravý politický komentátor (viz například Sekl se Orwell o 20 let?, Jako psa ke kandelábru) se ve své nejnovější knize zamýšlí nad budoucností Evropy v kontextu jejích vztahů k imigraci nejen lidských zdrojů, ale i ideologií. Jeho brilantní schopnost analýzy a jeho jasná řeč nás přesvědčuje, že nejen názory a chování našich politických institucí jsou často směšně absurdní, ale dokonce i názory naše vlastní. Zavádějí lidská práva a multikulturalismus, či způsob jejich aplikace, západní společnost do slepé uličky, nebo je ještě naděje na její restauraci?

Po 15 letech od prvního vydání této "příručky národního přežívání" usoudil autor, že je namístě připojit pár slov k tomu, co se v české společnosti za tu dobu změnilo. "Po téměř dvaceti letech ideového tápání Češi konečně našli tu ideu nejstátotvornější. Peníze." K jeho poznání určitě není co dodat. A tak je netradiční popis českých dějin, jeho zlomových událostí a postojů obyvatel českého království od dob nejstarších až po poslední revoluci nyní doplněn charakteristikou jednoho z nejklidnějších období našich dějin, v němž česká národní povaha konečně dostala možnost se bez omezení projevit.

Napěvky, trylky, sčasovky a spletny. Tak Janáček pojmenoval své hudební útvary. A jsou to nejkratší sekvence tónů dávající hudební smysl a obsahující hudebni sdílení. V lingvistice by tomu asi odpovídal morfém. Janáčkovy hudebni kejkle s útržky melodií se trochu podobají namátkovému tahání rozstřihaných textů na jednotlivá slova z klobouku, jímž dadaisté do bizarních kombinací sestavovali na první pohled vzájemně nesouvisející sdělení a objevovali v nich nové souvislosti, nové obsahy a nové významy, jaké si tradiční poetický řád nedokázal představit. Janáček to dělal podobně ze zdánlivě nesouvislých notových zápisků, náhodně odposlouchaných, pečlivě zapisovaných a pak pracně kombinovaných v nové melodické struktury.

Jedenáctá česky vydaná kniha Benjamina Kurase vznikla rozšířením textu předneseného na orwellovském sympoziu Centra pro ekonomiku a politiku v červnu 2003. S tradičním kurasovským humorem a sarkasmem popisuje události a stav evropské politiky, ekonomiky a kultury hrozící sklouznout do nového totalitního systému.

Opět jedna ze skvělých vážných satir plodného novináře, spisovatele a dramatika. Mohlo by se zdát, že po téměř patnácti letech od demontáže komunistických režimů není aktuální se touto naší minulostí zabývat, zvláště ne ve druhém vydání. Ale dennodenně zjišťujeme, že opak je pravdou. Stále více zapomínáme a navíc mezitím také vyrostla nová generace bez osobní zkušenosti. Proto nikomu nemůže uškodit, připomene-li si absurdity této ideologie i praxe, zvláště s nadhledem, který dodává člověk zvenčí.

Jako psa ke kandelábru je vztah novináře k politikovi,“ napsal H. L. Mencken, tak uvádí autor svůj nový text navazující na úvahy shrnuté do předchozí knihy Sekl se Orwell o 20 let?, která se setkala s velkým ohlasem čtenářů. Nevěnuje se však pouze ani novinářské praxi ani politikům, ale dotýká se mnoha dalších palčivých témat z pohledu jak českého tak britského občana. V době, kdy je mnoha politikům i novinářům vytýkáno, že nemají vlastní názor nebo se jej bojí říkat, je právě Kuras jednou z významných výjimek, jak jistě vědí všichni, kdo sledují jeho širokou novinářskou tvorbu. Se svým nenapodobitelným smyslem pro humor se dotýká mnoha témat, jak napoví názvy kapitol, například: Okraďme EU, Euroskeptici a ufologové, Jednotný západ či globální chaos, Dekrety a mrskání mrtvých koní.

Glokalizmus a demokratura, jeho devátá česká kniha, je souborem článků a esejů, které vycházely v průběhu posledních měsíců a let v českém periodickém tisku (např. Lidové noviny, Právo, MF Dnes, Xantypa atd.). Autor zde nezapře skutečnost, že je p ravověrným přívržencem britského pojetí konzervativní politiky a liberální ekonomiky. Nebojí se neuralgických témat (problematika vstupu do EU, otázky přistěhovalectví, odvrácené strany globalizace, naše národní povaha atp.).

Kniha ojedinělých textů známého publicisty, která se zabývá převážně neznámými aspekty lidské sexuality z pohledu čínské taoistické filosofie.

V Talmudu účinkuje přes tisíc rabínů, kteří vám při podrobnějším čtení oživnou v diskusích o obrovské škále témat a ve vyprávění jiných rabínů. Jejich příběhy jsou někdy tragické, někdy komické, místy i trapné. Někteří vám budou sympatičtí, jiní protivní. U některých vám připadne, že vás znají a jste jim naopak protivní vy. Nemáte-li rádi Židy, bude vám místy připadat, že i oni vás nenávidí. Najdete mezi nimi hrdiny i rošťáky, laskavce i vzteklouny, troufalce i zbabělce, štědré i lakomce, pokorné i nafoukance, bankéře a vezíry, vinaře a statkáře, truhláře a ševce, šašky a tanečníky, akrobaty a žongléře. Některé budete obdivovat, s některými budete souhlasit, o jiných byste raději nikdy neslyšeli. Všichni dohromady tvoří bohatý kaleidoskop, mozaiku či panoptikum svobodně a tvořivě myslící společnosti, vytvářející dramatické dějiny snah o laskavou a spravedlivou společnost a demokratickou revoluci v náboženství. Jejich prostřednictvím se náboženské vědění přeměňuje z domény a vlastnictví kněžské kasty v kulturní, etické a právní dědictví celé komunity, jejíž duchovní vůdci přicházejí ze všech společenských vrstev, od kněží po zemědělské nádeníky.

Jako všechny ostatní texty Benjamina Kurase, jsou i jeho Pravicové kuchařky vyváženě namíchaným pokrmem bystrých postřehů, poučených úvah a humoru. Čili pro ty, kteří se jen chtějí zasmát - vězte, že si budete moci i něco uvařit. A pro ty, kdo hledají nové kulinářské prožitky - zkonzumujete i spoustu zajímavostí o kulturním pozadí té které kuchyně. Proč pravicová kuchařka? Zjednodušeně řečeno, levicovost je kolektivistická a davová, pravicovost individualistická. Levicovým principem je tedy konzumace jídla předpřipraveného a jednotvárného, pravicovým vynalézavost a svoboda improvizace. A že Británie není kulinární velmoc? Jak to, že nejpopulárnějším televizním šéfkuchařem je Angličan Jamie Oliver a proč si Praha v naději na častější návštěvy Michelinových inspektorů přiváží s velkou pompou Skota Gordona Ramsayho. A oba vás v této knize naučí péct tradiční britský vánoční oběd. A nejpopulárnější britské jídlo? Není jím už dávno tradiční roast-beef, nýbrž chicken tikka masala, jež z

Další pokračování pravicové kuchařky pro všechny milovníky humoru a dobrého jídla není pojato geograficky, ale je věnováno jak vegetariánům tak všem ostatním, kteří by chtěli jíst zdravě ale též pestře. Protože v české kuchyni chybějí pestré a chuťově uspokojivé rostlinné alternativy masa - jako jimi naopak oplývají kuchyně středomořské -věnuje se autor pravicovým receptům rostlinným. Ale nejedná se o propagací vegetariánství a rozhodně ne vegetariánské ideologie, která tak ráda tvrdívá, že v člověku pěstuje touhu po míru, zatímco maso v nás vytváří agresivitu, aniž by brala na vědomí, že vedle Shawa mezi nejslavnější vegetariány 20. století patřil taky Adolf Hitler. Ostatně i ten Shaw byl často agresivní jedovatý dědek.

Slepování střepů je svižně psaná knížka s mnoha novými objevnými pohledy na život a práci J.A. Komenského. Nachází v Komenském filozofického předchůdce politického konzervatismu, významného zákulisního stratégatřicetileté války, neúnavného workoholika a j

PPP čili politika prochází pupkem je politicko-gastronomická teorie, podle níž to, co člověk jí, podvědomě, podprahově a velmi hluboce ovlivňuje jeho politické myšlení a tudíž i volbu politiků. Podle níž taky barvu a pravděpodobné chování politika můžeme odhadnout i podle toho, co jí. Že tudíž existují jídla pravicová a levicová, i kuchařské metody levicové a pravicové. A máme-li před sebou politika, který káže pravicově, ale jí levicově - nebo naopak - měl by nám být podezřelý. Z čehož vychází další teorie, že politické myšlení - tak jako třeba zdraví - se dá měnit tím, že změníme stravu. Téměř vědeckým důkazem pro tuto teorii je poznatek, že komunismus si upevnil moc levicovým hromadným stravováním, které jednak zúžilo výběr, jednak odebralo kuchaření soukromým drobným restauracím a předalo je do rukou státem kontrolovaného potravinového glajchšaltu . Tedy vytvořilo dokonalé stravování levicové, z něhož pak těžko mohl vyrůstat člověk pravicově myslící. Měli to ti komunisté vymakáno do posledního drobečku a hodně toho po nich přežívá. Tato knížka zkoumá, jak se pravicovým jídlem zase vrátit k demokratickému konzervatismu.

Jak zabít civilizaci už vnímá demokracii v Evropě jako prohranou a sleduje její pevně nastartovanou a setrvačností hnanou cestu k zániku západní civilizace. Nastiňuje ideový původ, vznik a vývoj západní civilizace, její jedinečnou a vratkou kompozici stěžejních prvků, principů a hodnot, které z ní přes všechny překážky a pokusy o zničení udělaly nejtvořivější civilizaci dějin. Táže se, co z nich nám ještě stojí za záchranu, jak by se taková záchrana ještě na poslední chvíli dala provést, nebo jak alespoň něco z jejích hodnot převést do civilizace, která se ji chystá nahradit s mírou bigotnosti a cílené krutosti, jakou západní civilizace na svém území pamatuje jen z krátkého období Hitlerova nacismu. Mezi hlavními prvky této náhradní civilizace jsou adorace nenávisti, zbožňování smrti a likvidace smyslu pro krásu, lásku, laskavost, soucit a humor, které jsou pro západní civilizaci prvky stěžejními. Ty se i zde autor pokouší zachránit, ale jeho obvyklý optimistický humor předchozích knížek zde místy přechází v humor šibeniční a mrazivý.