Eduardo Berti

Co nám brání prožít opravdovou lásku? Znemožňují nám to zákony či tradice naší vlastní země? Nebo snad holá, drsná skutečnost, ona nemilosrdná hradba, o niž se tříští naše nejskrytější a nejniternější touhy? A co opravdová láska vlastně je? Čína na počátku dvacátého století. Země ušlechtilých, leč neuskutečnitelných představ a snů. Země jako kterákoli jiná, země výjimečná, země smyšlená. A v ní, jako pták v kleci, já, dospívající dívka Ling. A krásná Siao-mej, slepcova dcera, přítelkyně mých snů.

Lékařka, zdravotní sestra, ošetřovatelka, sanitář, ale také vizážistka, houslistka, předčitatelka Tyto osoby si v útrobách nemocnice jedna po druhé berou slovo, aby vyprávěly o svých zážitcích s pacienty a jejich příbuznými, kteří zanechali stopu v jejich nitru, o jemných poutech, která s nimi navázaly, o těžkých rozhodnutích, jež musely učinit. Jemnými tahy líčí svůj každodenní život zasvěcený péči o tělo i duši těch, kteří jsou jejich svěřenci na jednotce odlišné od všech ostatních. Jedná se totiž o oddělení paliativní péče: nemocní se zde neléčí, a ti, kteří se o ně starají, by se ve vztahu k nim měli snažit najít nikoli profesní odstup, nýbrž optimální přístup. Jejich povolání je výjimečné: ulevují těm, kdo odcházejí, utěšují ty, co tu po nich zůstanou. Ač se Eduardo Berti těsně dotýká smrti, příkladně střízlivým způsobem se mu daří vystihnout podstatu života. A tímto citlivě napsaným textem vzdávajícím hold zdravotním pracovníkům utváří velkolepý portrét o povaze člověka.