Václav Bořánek

Václav Bořánek, je v současné době jeden z nejaktivnějších učitelů jezdectví u nás. Ve své praxi trenéra dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů v profesionálním světě. Trénoval sportovní, dostihové i arabské koně a později dosáhl profesního uznání i jako chovatel v roli vedoucího velkého hřebčína. Svoji úspěšnou profesionální kariéru ukončil cíleně v roce 2004. V roce 2005 začal pomáhat obyčejným koním a jejich majitelům. Na otázku proč, nejčastěji odpovídá: protože to potřebují. Se svou ženou Bárou vybudovali společně krásné tréninkové a vzdělávací centrum Ranch28 na jihu Čech, které za posledních pár let navštívily stovky studentů jezdectví. Přes deset let vydávají časopis Horseman, jehož články se stali základem i této knihy. Na obálce knihy se dočtete: Potkal jsem Horsemanship někdy počátkem osmdesátých let. Tehdy tomu tak nikdo neříkal a naděje, že uvidím pracovat Toma Dorrance nebo jiné horsemany, byla mizivá. Musel bych emigrovat. A tak jsem sbíral střípky informací, kde se dalo, a navzdory všem, kteří mě zrazovali a šli jinou cestou, jsem již tušil, že existuje způsob, jak se s koňmi vyrovnat jinak než pomocí násilí a strachu. V roce 1985 jsem čirou náhodou objevil v jednom anglickém časopise rozhovor, kde Ray Hunt vysvětloval, že otcem zakladatelem této nenápadné revoluce není on, ale jeho přítel Tom Dorrance. Tomovi jsem napsal, a i navzdory režimu dorazila ze Států jeho kniha s věnováním. Byl jsem lapen. Po nějaké době Velký bratr padl, s ním železná opona, Tuzex, brambory do tašky, prďolové v sekretariátech, knižní čtvrtky, devizové přísliby, ROH, dovolené v NDR, státní cenzura, embéčka, trabanti, hlavy Leninů všude, ruština ve školách, spartakiáda... A tak jsme najednou mohli ven a měli se kde učit. Čekalo mne dvacet let vlastního sebevzdělávání. S mou ženou Bárou a několika kamarády jsme postupně navštívili snad každého horsemana na planetě, který za něco stál, a některé z nich přivezli i do Čech. Hledali jsme se, kde se dalo. V roce 2005 jsme sami začali opatrně učit. Nejprve jen kamarády, později prošly naším rančem stovky jezdců nebo jejich koní. Ve snaze šířit dál všechny informace jsme psali knihy a deset let vydávali časopis Horseman. Veškeré texty v této knize vznikaly mezi roky 20102020 právě za tímto účelem. Psány byly s cílem představit to strašidlo zvané horsemanship srozumitelně. Ukázat, že nejde jen o dvanáctiletou holčičku svírající v ruce mrkvovou hůlku a pobíhající se svým koněm v záři zapadajícího slunce. Že se skutečně jedná o normální jezdectví, obohacené o prvky filozofie Toma Dorrance a Raye Hunta. Když dnes jedu českou krajinou a vidím vedle každé stáje kruhovku, mám rozporuplné pocity. Nevím, zda mám být pyšný na to, že jsme dovezli velký kus oboru, kterému se říká nehezky nečesky Horsemanship, do Čech, nebo být smutný z toho, jak rychle bylo vše zneužito a použito proti koním. Vím, že mnoho lidí nikdy nepřekoná svoji lenost a učit se nic nechtějí. Část z nich pak za tímto slůvkem hledá jakousi rychlou spásu či útěchu. Občas prohodí cosi o komunikaci s koněm a jsou zmítáni mezi podivnými zaříkávači, nebo spíše zaříkávačkami, a pochybnými kurzy a semináři, které jsou plné vzdychajících dam s jejich jasnými příkazy JAK a bez odpovědi na otázku PROČ. A tak jen doufám, že kniha pomůže těm, kteří se učit chtějí, nebo alespoň zasadí malé semínko pochybností o současném stavu jezdectví. Možná se mi to povede, možná ne. To neposoudím. Mé texty se nechtějí tvářit jako nějaké dogma. Psaní mě zkrátka baví, krásně to tříbí myšlenky, a navíc jde jen o snahu zaznamenat, jak to dělám já. Nic víc. Nic míň. Václav Bořánek

Kniha Strašidlo zvané horsemanship díl 2. , vychází s podtitulem Svět horsemanů. Vzpomínky, informace, historické souvislosti, autorské texty jednotlivých horsemanů, korespondence a 595 autentických fotografií. Nic podobného, se zatím nikomu nepodařilo dát dohromady. Na obálce knihy se dočtete: Vidíme to jako nějaký film, ve kterém jsme hráli. Roli sice malou, ale takovou, jakou si již nikdy nezahrajeme. Dnes normálně nemůžete zaklepat někde na ranči a říct: Ahoj, jmenujeme se Bára a Václav, budeme u vás tři týdny bydlet a chceme s vámi trénovat Kupodivu tehdy každý z horsemanů, kterého jsme přepadli, nás vřele přivítal. Nebylo to hrané. Možná ta naše viditelná touha po znalostech, objevování nových a nových technik, všechno to focení každé blbosti, natáčení a vyptávání se stále dokola na nejmenší podrobnosti nás sbližovalo. Nevím. Posílali nás dál, seznamovali nás s dalšími lidmi a už to jelo tak nějak samo. Světe div se, každoročně se na nás znovu těšili. Na posledním ročníku Californios už jsme byli v komunitě tak profláknutí, že se z reproduktorů v jednu chvíli ozvalo: Pozor, lidi, dorazila Barb a její parta. Sejdeme se všichni po skončení u stánku vpravo vedle vchodu. Časem nás přestalo překvapovat, že lidé, které jsme viděli poprvé, o nás již věděli vše a sami nás přišli pozdravit. Úžasná doba. Až po letech nám došlo, že někdo tam nahoře nás musel mít moc a moc rád. Byli jsme ve správný čas na správném místě. Téměř všichni horsemani byli ještě na světě, měli chuť a ochotu se scházet. Akce typu Californios, Fiesta či jen víkendová setkání někde na rančích byly plné jezdců, jejich rodin, přátel a všudypřítomných lasujících dětí. Po pár letech nastal zvláštní zlom a bylo znatelně cítit, jak vše pomalu mizí a odchází. Možná za to také mohlo počasí. V Kalifornii a přilehlém okolí došla voda. Přestala růst tráva, zmizely říčky, potoky a z kopců Sierry Nevady se ztratil sníh. Pak přestalo pršet v Texasu. Když jsme po čase zamířili do Montany v očekávání zelených plání, byla suchá i Montana. Začalo to být smutné. Lidé se stěhovali pryč, staří horsemani postupně umírali a nikdo po nich nenastupoval. Pravda, někteří chlapi z nastupující generace, kteří se hlásili k práci Toma Dorrance a Raye Hunta, mají dnes lepší vybavení, mají lepší koně, jsou lépe oblečení, mají úžasný marketing, knihy, DVD i peníze. Když budete chvíli studovat jejich práci, uvědomíte si, že jim většinou chybí jedna zásadní věc cit pro koně. A tak dnes děkujeme Bohu, že jsme mohli být těch patnáct let u toho, že jsme směli nahlédnout kousek za oponu, že jsme měli možnost ochutnat alespoň trochu té pravé jednoty mezi koněm a člověkem, jak o ní mluvil Tom Dorrance. Občas si říkáme, zda to velké množství práce, času a peněz, které jsme tomu věnovali, stálo za to. Pak nám ale jako vždy dojde, že pokud to naše bláznivé snažení pomůže alespoň jednomu člověku a všem jeho koním, stálo to za to. Navíc, i když si nejsme moc jistí, tak doufáme, že těch patnáct let ve společnosti těch nejlepších horsemanů světa snad trochu pomohlo i nám. Howgh.