Jana Brázdilová

Rozhovory s předními českými terapeuty a psychoterapeuty o vnitřních konfliktech, partnerských krizích, paralelních vztazích, depresích, úzkostech, o pocitech, emocích, cestách ke štěstí, ale i o závislostech a o smrti vycházejí z prožitků a životních osudů konkrétních osob. Před čtenářem se tak rozehrává začátek skutečné terapie. Barbara Nesvadbová, Pavlína Saudková a Jana Brázdilová se ptají psychoterapeutek Jitky Vodňanské a Nory Vláškové, psycholožky Jany Woleské, párových terapeutů Pavla Rataje a Jana Vojtka, adiktologa Michala Miovského a psychoterapeutů Jana Kulhánka a Michala Mynáře.

Morální charakter (éthos) je velmi starý koncept, jehož filozofické kontury, stejně jako jeho propojení s dovršením lidského života, nacházíme v antice. Patrně i dílem šťastné náhody je s tímto konceptem spojován v první řadě Aristotelés, žák Platóna, a jeho etické spisy. Autor knihy vychází z přesvědčení, že toto etické učení je opomíjeným klenotem naší civilizace, a všímá si současných interdisciplinárních snah o jeho oživení skrze aktualizaci právě konceptu morálního charakteru. Autorovým záměrem je tyto snahy kriticky posoudit, tedy zvážit, zda se nevzdalují svému cíli, a zároveň je systematizovat. Za stěžejní považuje podkapitolu vymezující funkci Aristotelovy etické nauky a celou třetí kapitolu, jež definuje pět kritérií adekvátní aktualizace. Druhá kapitola představuje základ pro následující úvahy, analyzující pojmy Aristotelovy etické nauky a jejich vzájemné vztahy. Kritickému posouzení konkrétních návrhů k aktualizaci a zejména prominentní analogii dovednosti (skill analogy) se věnuje kapitola čtvrtá. V poslední kapitole pak autor vytváří typologii aktualizací a předkládá vlastní náčrt k aktualizaci morálního charakteru. Kniha je zamýšlena pro mírně pokročilé v oblasti morální filozofie. Zároveň však obsahuje dostatek příkladů a odkazů a jednotlivé argumentační kroky jsou vysvětleny s takovou pečlivostí, aby byl spis přístupný každému trpělivému čtenáři.

Morální charakter (éthos) je velmi starý koncept, jehož filozofické kontury, stejně jako jeho propojení s dovršením lidského života, nacházíme v antice. Patrně i dílem šťastné náhody je s tímto konceptem spojován v první řadě Aristotelés, žák Platóna, a jeho etické spisy. Autor knihy vychází z přesvědčení, že toto etické učení je opomíjeným klenotem naší civilizace, a všímá si současných interdisciplinárních snah o jeho oživení skrze aktualizaci právě konceptu morálního charakteru. Autorovým záměrem je tyto snahy kriticky posoudit, tedy zvážit, zda se nevzdalují svému cíli, a zároveň je systematizovat. Za stěžejní považuje podkapitolu vymezující funkci Aristotelovy etické nauky a celou třetí kapitolu, jež definuje pět kritérií adekvátní aktualizace. Druhá kapitola představuje základ pro následující úvahy, analyzující pojmy Aristotelovy etické nauky a jejich vzájemné vztahy. Kritickému posouzení konkrétních návrhů k aktualizaci a zejména prominentní analogii dovednosti (skill analogy) se věnuje kapitola čtvrtá. V poslední kapitole pak autor vytváří typologii aktualizací a předkládá vlastní náčrt k aktualizaci morálního charakteru. Kniha je zamýšlena pro mírně pokročilé v oblasti morální filozofie. Zároveň však obsahuje dostatek příkladů a odkazů a jednotlivé argumentační kroky jsou vysvětleny s takovou pečlivostí, aby byl spis přístupný každému trpělivému čtenáři.