Bohuslav Brouk

Předmětem zájmu Bohuslava Brouka v eseji O pošetilosti života i smrti je fenomén úmyslné smrti neboli sebevraždy. Autora zajímá jak fenomén samotný, jeho historie, tak rovněž vývoj názorů na něj. Svým typickým, nekompromisním a čtivým stylem postupně ve čtyřech kapitolách zkoumá sebevraždu z pohledu psychologického, eticko-náboženského, filozofického, sociologického či právního. Přitom, jak uvádí Jindřich Štyrský, při myšlení a tvorbě vede Brouka jeho "odvaha domysliti vše do konce, odvaha zpřetrhati společenské předsudky, nebáti se brutality ani cynismu, neboť teprve naprosto svobodný, nespoutaný intelekt je schopen proniknouti do nejzazších intimních koutů naší duše", a proto platí, že "podstatným rysem Broukovy kritiky úmyslné smrti je naprostá nezaujatost myšlení, naprostá svoboda rozumu, nezastavujícího se před žádnými mravními dogmaty". Na základě takovéhoto přístupu dochází Brouk k mnohým logickým, nicméně odvážným a na tehdejší dobu příliš provokativním závěrům - důkazem budiž soudní zabavení knihy, proběhnuvší krátce po jejím vydání v roce 1936, které shledalo, že esej "veřejně podněcuje ke zločinu".

"Scientistická víra" je základem mnohých Broukových úvah a spekulací, jež svým způsobem, "mimo dobro i zlo", mimo všechny pochybnosti "iracionalizují racionalitu" a získávají - jaksi paradoxně - kvalitu poezie. [...] Stále více se přesvědčujeme, že dílo Bohuslava Brouka je paradoxním výrazem právě takového "rozvoje reálna díky imaginárnímu". Aplikace básnické metody "pars pro toto" na psychologickou a sociálně-psychologickou problematiku je plná humoru a jiskřivě "krátkých spojení" nejrůznějších významových okruhů. (Z doslovu Františka Dryjeho) Publikace z r. 1938, v níž její autor Bohuslav Brouk (1912-1978), enfant terrible čs. avantgardy a bohémy 30. a 40. let, svým typickým, nekompromisním a čtivým stylem předkládá syntézu Freudovy psychoanalýzy a Adlerovy individuální psychologie, aplikovanou na řadu lidských činností.

Kniha z pera B. Brouka (1912–1978), enfant terrible českého a slovenského kulturního života třicátých a čtyřicátých let, zahrnuje více než padesát publicistických textů z let 1930–1960, přesto stále aktuálních. Broukovy fundamentálně svobodomyslné, nekompromisní, provokativní, sarkasmem, skepticismem a demystifikacemi společenských (pseudo)hodnot, konvencí a morálky nabité texty jsou vzhledem k šíři autorova tematického zájmu rozděleny do tří oddílů: Psychoanalýza a sexuologie, Umění a kultura a Společnost a politika.

Publikace zahrne část dosud nepublikovaného spisu Bohuslava Brouka, na němž autor, významný představitel kulturního života třicátých a čtyricátých let, pracoval v letech 1954–1958 a který zamýšlel předložit jako habilitační práci. V textu se zabývá svým svébytným a provokativním způsobem navýsost aktuálním tématům svobody, filosofie a demokracie. Realizováním publikace by došlo k završení editace Broukova díla – předkládaný rukopis tvoří poslední dosud nalezený a nepublikovaný autorův text.

Předmětem zájmu Bohuslava Brouka v eseji O pošetilosti života i smrti je fenomén úmyslné smrti neboli sebevraždy. Autora zajímá jak fenomén samotný, jeho historie, tak rovněž vývoj názorů na něj. Svým typickým, nekompromisním a čtivým stylem postupně ve čtyřech kapitolách zkoumá sebevraždu z pohledu psychologického, eticko-náboženského, filozofického, sociologického či právního. Přitom, jak uvádí Jindřich Štyrský, při myšlení a tvorbě vede Brouka jeho "odvaha domysliti vše do konce, odvaha zpřetrhati společenské předsudky, nebáti se brutality ani cynismu, neboť teprve naprosto svobodný, nespoutaný intelekt je schopen proniknouti do nejzazších intimních koutů naší duše", a proto platí, že "podstatným rysem Broukovy kritiky úmyslné smrti je naprostá nezaujatost myšlení, naprostá svoboda rozumu, nezastavujícího se před žádnými mravními dogmaty". Na základě takovéhoto přístupu dochází Brouk k mnohým logickým, nicméně odvážným a na tehdejší dobu příliš provokativním závěrům - důkazem budiž soudní zabavení knihy, proběhnuvší krátce po jejím vydání v roce 1936, které shledalo, že esej "veřejně podněcuje ke zločinu".

Publikace z r. 1938, v níž její autor Bohuslav Brouk (1912-1978), enfant terrible čs. avantgardy a bohémy 30. a 40. let, svým typickým, nekompromisním a čtivým stylem předkládá syntézu Freudovy psychoanalýzy a Adlerovy individuální psychologie, aplikovanou na řadu lidských činností.

Bohuslav Brouk (1912–1978), význačný představitel českého a slovenského kulturního života třicátých a čtyřicátých let, enfant terrible především meziválečné avantgardy a bohémy, psychoanalytik, estetik, esejista, publicista, biolog a spoluzakladatel Skupiny surrealistů v ČSR (1934), byl záhy po únorových událostech v roce 1948 „nucen“ odejít do exilu. V něm, ve třech zemích dvou kontinentů, zůstal až do své smrti. Předkládaná publikace obsahuje veškerá dosud nalezená Broukova díla vzniklá právě v exilovém období (1948–1978) jeho relativně krátkého života, a to díla v drtivé většině veřejnosti doposud neznámá; v této souvislosti stojí za zmínku např. Broukovy verše, které začal autor skládat „ztrativ svým exilem veškerý ostych“.

Předmětem zájmu Bohuslava Brouka v eseji O pošetilosti života i smrti je fenomén úmyslné smrti neboli sebevraždy. Autora zajímá jak fenomén samotný, jeho historie, tak rovněž vývoj názorů na něj. Svým typickým, nekompromisním a čtivým stylem postupně ve čtyřech kapitolách zkoumá sebevraždu z pohledu psychologického, eticko-náboženského, filozofického, sociologického či právního. Přitom, jak uvádí Jindřich Štyrský, při myšlení a tvorbě vede Brouka jeho "odvaha domysliti vše do konce, odvaha zpřetrhati společenské předsudky, nebáti se brutality ani cynismu, neboť teprve naprosto svobodný, nespoutaný intelekt je schopen proniknouti do nejzazších intimních koutů naší duše", a proto platí, že "podstatným rysem Broukovy kritiky úmyslné smrti je naprostá nezaujatost myšlení, naprostá svoboda rozumu, nezastavujícího se před žádnými mravními dogmaty". Na základě takovéhoto přístupu dochází Brouk k mnohým logickým, nicméně odvážným a na tehdejší dobu příliš provokativním závěrům - důkazem budiž soudní zabavení knihy, proběhnuvší krátce po jejím vydání v roce 1936, které shledalo, že esej "veřejně podněcuje ke zločinu".