Václav Burian

Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí, o jejich hudebních zálibách, literárních láskách a posedlosti alkoholem v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, v zemi chudší a drsnější, ale také paradoxně svobodnější, než bylo tehdejší Československo. O tom, jak se Stasiuk (1960), vojenský zběh, vězeň a zběsilý příslušník varšavského undergroundu, stal jedním z nejvýše ceněných polských prozaiků, překládaným do mnoha světových jazyků, se samozřejmě v knize nedozvíme skoro nic. Stasiuk nepíše sám o sobě: důsledně používá generační my a jeho text je spíše velkou mozaikou reálií zvrhlé doby, která se jako každá prožitá minulost postupně stává krásnou , v níž život na okraji a mimo oficiální společnost znamenal opravdovost, bezprostřednost každého setkání, hovoru, cesty, kdy hodnoty dané vnitřní svobodou byly nebývale stálé. Tato nesmírně čtivá „předčasná“ autobiografie také potvrzuje, jak otevřená byla i Stasiukova generace vůči české kultuře. A nejen kultuře: „Ve chvílích nečekaných vzletů jsme chtěli být Čechy. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi pořád a při každé příležitosti pili rum. My jsme jako měli těch pár kilometrů mořského břehu a fregatu Dar Pomoří, ale rum se jako národní chlast neujal.“ S doslovem Jáchyma Topola Jak jsme táhli za Stasiukem .

Moje Evropa má v sobě něco z dobrodružných příběhů dávných staletí, které se za dlouhých večerů sdělovaly převážně vyprávěním. Za takovýchto nekonečných večerů byl ostatně kdysi zavdán i podnět k sepsání této knížky, ke zmapování podivuhodně nestálého středoevropského prostoru na samém konci bouřlivého 20. století. Moje Evropa je společná dobrodružná výprava dvou přátel do tajůplného a takřka neprobádaného nitra kontinentu. Je to jednak výprava proti proudu minulého času, o jehož revizi se formou fragmentární rodinné kroniky pokouší přední ukrajinský spisovatel Jurij Andruchovyč (1960), avšak tento ztracený čas je zároveň stále objevován ve své opakující se zpřítomnělé podobě v poněkud ospalých krajinách střední Evropy, kam nás unáší spolu s vodami Dunaje neobvyklý zeměpis jednoho z nejvýznamnějších současných polských prozaiků a publicistů Andrzeje Stasiuka (1960). Je to zpráva o existenci úžasného, malátného subkontinentu, který, ač zmítán dějinnými zvraty, přesto zůstává paradoxně trvale sám sebou: jediným kulturním prostorem, posledním útočištěm potulných básníků a spisovatelů.

Výbor polonistických textů Václava Buriana zpřístupňuje v jednom svazku to nejhodnotnější, co autor napsal v letech 1981–2014 na téma polské kultury, literatury a společnosti. Kniha je rozdělena na tři tematické celky: v oddílu Svědkem Historie jsou zařazeny texty, v nichž autor přibližuje svůj osobní pohled na důležité události v Polsku 80. let, od vzniku Solidarity, přes válečný stav, až po postupnou demokratizaci vrcholící rokem 1989. Druhý oddíl, nazvaný Zprávy z cest, přináší málo známé cykly drobných úvahových zápisků vzniklých při Burianových pobytech v Polsku v letech 1993 a 1995. Byly publikovány na pokračování v Hanáckých novinách a zrcadlí podobu polské, ale také české společnosti postkomunistické éry. Třetí oddíl, Čtenář literatury, mapuje nejdůležitější Burianovy reflexe polské literatury, ať už jde o jeho časopisecké recenze, příležitostné studie, předmluvy k českým překladům, brilantní reflexe poezie nebo osobněji laděné chvalořeči na osobnosti současné polské kultury, jež počítal mezi své přátele.

Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí, o jejich hudebních zálibách, literárních láskách a posedlosti alkoholem v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, v zemi chudší a drsnější, ale také paradoxně svobodnější, než bylo tehdejší Československo. O tom, jak se Stasiuk (1960), vojenský zběh, vězeň a zběsilý příslušník varšavského undergroundu, stal jedním z nejvýše ceněných polských prozaiků, překládaným do mnoha světových jazyků, se samozřejmě v knize nedozvíme skoro nic. Stasiuk nepíše sám o sobě: důsledně používá generační my a jeho text je spíše velkou mozaikou reálií zvrhlé doby, která se jako každá prožitá minulost postupně stává krásnou , v níž život na okraji a mimo oficiální společnost znamenal opravdovost, bezprostřednost každého setkání, hovoru, cesty, kdy hodnoty dané vnitřní svobodou byly nebývale stálé. Tato nesmírně čtivá „předčasná“ autobiografie také potvrzuje, jak otevřená byla i Stasiukova generace vůči české kultuře. A nejen kultuře: „Ve chvílích nečekaných vzletů jsme chtěli být Čechy. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi pořád a při každé příležitosti pili rum. My jsme jako měli těch pár kilometrů mořského břehu a fregatu Dar Pomoří, ale rum se jako národní chlast neujal.“ S doslovem Jáchyma Topola Jak jsme táhli za Stasiukem .