Robert Burton

Robert Burton's labyrinthine, beguiling, playful masterpiece is his attempt to 'anatomize and cut up' every aspect of the condition of melancholy, from which he had suffered throughout his life. Ranging over beauty, digestion, the planets, alcohol, goblins, kissing, poetry and the restorative power of books, among many other things, The Anatomy of Melancholy has fascinated figures from Samuel Johnson to Jorge Luis Borges since the seventeenth century, and remains an incomparable examination of the human condition in all its flawed, endless variety. Edited with an introduction by Angus Gowland

Kniha Roberta Burtona o melancholii vyšla poprvé v roce 1621 a patří k nejznámějším a nejčtenějším naučným dílům té doby. Její téma je však prastaré, jako první je pojednal již Aristotelés. V základě nauky o čtyřech temperamentech stojí teorie živlů v řecké předsókratovské filozofii a medicíně (Hippokratés, Galénos). Burtonovo zpracování je navzdory desítkám jiných zcela ojedinělé právě proto, že je skutečnou „anatomií“, tedy podrobným rozebíráním všech souvislostí daného jevu. V souladu s literárními konvencemi 17. století sleduje a zachycuje analogie, počínaje tou základní, kterou je analogie mikrokosmu a makrokosmu, resp. projekce nauky o čtyřech temperamentech do kosmického měřítka. Kniha sama však „melancholický“ není – snaží se čtenáře poučit i pobavit. Autor se živě zajímá o astronomii, která ještě není přísně oddělena od astrologie, populárním způsobem prezentuje myšlení, které je vlastní Shakespearovým hrdinům, zabývá se vlivem hudby na lidskou mysl apod. Burtonovo dílo o melancholii, které je základním pramenem pro většinu následujících zpracování tohoto tématu, nyní vychází v novém vydání v edici Střed.

Kniha Roberta Burtona o melancholii vyšla poprvé v roce 1621 a patří k nejznámějším a nejčtenějším naučným knihám té doby. Její téma je však prastaré a jako první je pojednal již Aristotelés. V základě nauky o čtyřech temperamentech stojí teorie živlů v řecké předsókratovské filozofii a medicíně (Hippokratés, Galénos). Burtonovo zpracování je navzdory desítkám jiných zcela ojedinělé právě proto, že je skutečnou „anatomií“, tedy podrobným rozebíráním všech souvislostí daného jevu. Můžeme říci, že je nejrozsáhlejší a nepřekonanou encyklopedií o různých podobách smutku. V souladu s literárními konvencemi 17. století ovšem nejde o nějakou systematičnost v moderním slova smyslu, nýbrž o sledování a zachycení analogií, počínaje tou základní, kterou je analogie mikrokosmu a makrokosmu, respektive projekce nauky o čtyřech temperamentech do kosmického měřítka. Anatomie melancholie je dodnes velmi poutavá a čtivá: jakmile se melancholie stává základní dispozicí člověka, odráží se v něm svět, který ztratil svůj pevný řád, lidský život se ocitá na samé hranici nevyléčitelné choroby a melancholie se analogicky přenáší na celé království a vlastně na celý známý svět. Melancholie podle Burtona je tak nejen stavem duše, ale i společnosti a jejího uspořádání. Ve vtipné kritice poměrů své doby nikoho nešetří: vládce, vojáky, náboženské vůdce, učence, obchodníky, právníky ani rodiče a jejich děti. Zároveň je bystrým pozorovatelem, který zaznamenává také chvályhodné příklady řešení těchto nedostatků v Evropě i zámoří. Vlastní představu léčby a ideálního uspořádání světa předkládá s lehkou ironií v úvodu ke svému spisu. Burtonův traktát sám rozhodně „melancholický“ není – snaží se čtenáře poučit i pobavit. Autor se živě zajímá o astronomii, která ještě není přísně oddělena od astrologie, populárním způsobem prezentuje myšlení, které je vlastní Shakespearovým hrdinům, zabývá se vlivem hudby na lidskou mysl, náboženským poblouzněním i tolerancí k jiným vyznáním včetně pohanských, problémy milostného vzplanutí apod. Dle dobových zvyklostí na podporu svých tezí nešetří citáty klasiků ani mladších autorů. Burtonovo dílo je základním pramenem pro většinu následujících zpracování daného tématu. Českému čtenáři je nyní zpřístupněno ve výboru a překladu Miroslava Petříčka.

Artie Singleton se teprve po smrti své matky, ve svých téměř třiceti letech dozví, že není jedináčkem, jak se dosud domníval, ale že má po celých Spojených státech roztroušeno dalších devět sourozenců. To bylo zjištění síce překvapivé, ale nebylo by až tak zvlášní, kdyby nebyli všichni přibližně stejně staří a podezřele si podobní. Tímto geniálním nápadem si autor vytvořil prostor pro rafinované propojení osudů deseti různých osob, žijících na různých místech a každá v jiném prostředí. Ukazuje se však, že přece jen něco mají všichni geneticky společného... Robert A. Burton vede neurologickou kliniku Kalifornské univerzity a tak nepřekvapí, že v podtextu jeho románu vyciťujeme v souvislosti s překotným rozvojem medicíny naléhavou otázku: A co když...? Dvojníci ze zkumavky jsou v pořadí už třetím úspěšným autorovým románem z lékařského prostředí.