Vladimír Čadský

Ostrý manifest "Teorie nevzdělanosti" účtuje s moderním školstvím. Zaklínáme se znalostní společností, ve skutečnosti ale budujeme školský systém, který produkuje specialisty bez rozhledu a absolventy bez názoru. Kniha odhaluje, jak se univerzity proměnily v továrny na sériovou výrobu kreditů, jak se ze vzdělání vytratila hloubka a stalo se pouhým zbožím, na které nikdo neposkytuje záruku. Jde o alarmující volání po návratu ke skutečnému, tedy svébytnému myšlení. S chirurgickou přesností pojmenovává absurdity současnosti: od prázdnoty Boloňského procesu přes současný kult „kompetencí“ až po soustavné digitální přehlcení, které nás zbavuje schopnosti chápat v souvislostech. "Teorie nevzdělanosti" je základní knihou pro každého, kdo odmítá věřit, že k moudrosti stačí vyhledávač. Ukazuje naopak, že v době největší dostupnosti informací strádáme intelektuálně víc než kdy dřív. Skutečné vzdělání bolí – nevzdělanost je pohodlná. Co si vybereme?

Psychologie masového jednání: Emoce, iracionalita a sugestibilita davu

jedno ze základních děl evropské historiografie Kultura renesance v Itálii, které Jacob Christoph Burckhardt vydal roku 1860 a které v dosud jediném českém překladu vyšlo roku 1912. Po více než sto letech se tak česká veřejnost může seznámit s ojedinělou prací švýcarského kulturního historika a spisovatele, jež nejenže zásadně přispěla k pochopení epochy renesance, nýbrž dodnes významně ovlivňuje to, jakým způsobem toto historické údobí vnímáme. Plastický obraz renesance, jaký před více než sto padesáti lety Burckhardt vytvořil, dosud žádný podobně vyčerpávající syntetizující pohled nenahradil. Burckhardtova kniha ale není klasickým historiografickým dílem tradičního typu. Svým zaměřením a stylem náleží do oboru – v době Burckhardtova života ještě prakticky neznámého a v naší době, posedlé kultem specializace, již sotva pěstovaného –, který jeho průkopník nazývá „kulturní dějiny“. Burckhardt ovšem kulturu a umění chápe v jejich plném smyslu. „Kulturou,“ píše David Bartoň v doslovu k českému vydání, „se u Burckhardta nazývá všechno: politika, hospodářství i kuplířství a sport, stejně jako třeba krajinomalba.“ Umění je pak v širokém smyslu „mistrovství v každém oboru kultury“. Burckhardt vykládá každý aspekt italské renesanční společnosti jako svého druhu umělecké dílo. Uměleckým dílem je i samotný tehdejší stát, na který autor nahlíží jako na umný, racionální výtvor, přičemž idea racionální a promyšlené konstrukce, jejíž projevy jsou patrné ve všech oblastech tehdejší italské společnosti, je právě tím, co je pro období renesance příznačné v protikladu k představě státu a společnosti jako organického společenství, která dle Burckhardta charakterizuje spíše feudální stát středověku.

Příběh rodiny posledního ruského cara Mikuláše II. na pozadí bouřlivých událostí dvou ruských revolucí. Čtenář se seznámí s osobou panovníka a jeho nejbližšími, zajímavý výklad mu pomůže pochopit historické souvislosti a příčiny pádu dynastie. Dozví se mnohé i o divotvůrci Grigoriji Rasputinovi a jeho neblahém vlivu na carskou rodinu. Autor se nevyhýbá ani líčení obojetné politiky bolševiků a jejich naprostého nedostatku skrupulí při osnování vraždy carské rodiny. Živý a poutavý jazyk a zárove ň informativní styl knihy bezpochyby zaujme i ty čtenáře, kteří se v ruských dějinách počátku 20. století příliš nevyznají. Lze doporučit i jako historickou detektivku.