Daniil Charms

Kniha představuje nový, první ucelený překlad Charmsovy poezie do češtiny (260 z celkem 283 básní). Z oněch 23 nepřeložených básní některé nebyly ruskými editory průkazně rekonstruovány, u dalších byla důvodem nezařazení jejich nepřesaditelnost do českého jazykového i kulturního prostředí. Všechny překlady byly pořízeny z prvních verzí básní, a to s ohledem na skutečnost, že autorovy pozdější úpravy nejsou vždy dobře doložené. Zachovány zůstaly i všechny gramatické zvláštnosti a odchylky. Charmsova poezie je v pravém slova smyslu nonkonformní, nepodbízející se, často groteskní, ironická, sarkastická.

Souborné vydání Charmsových „dospělých“ próz v celém jejich panoramatu odhaluje autorovu ústřední tvůrčí polohu, totiž důsledný smysl pro nesmysl. Texty zároveň prozrazují paradoxní navigaci, kterou se Charms ve vnějším i vnitřním světě řídil. Poskytovala mu ji další pro něj příznačná poloha: čekání na zázrak. Čtenář a s ním vlastně i autor čekají na vyvrcholení, zdá se, že už k němu nedojde, jenže ono mezitím jakoby nic probíhá. Nepřichází v okamžiku, kdy se halasně projevují běžné literární pointy, nýbrž v nehlučném záchvěvu čtvrtého rozměru… Druhý svazek Díla Daniila Charmse (1905?1942) je věnován výhradně jeho prozaické tvorbě, a to v její úplnosti. Pětisvazkové Dílo Daniila Charmse bude v nakladatelství Dauphin vycházet postupně. Prvním vydaným svazkem jsou Prózy (2025), následovat budou Úvahy (2026) a poté vyjdou svazky Hry, Dětem a Básně. Z charmsologických spisů dosud vyšla kniha Alexander Kobrinskij: Daniil Charms (2025). Za Charmsova života vycházely tiskem jen jeho „dětské“ básně a povídky. Z „dospělé“ tvorby včetně zde shromážděných próz mu tehdy nevyšlo nic. Vzhledem k obsahu oné tvorby je to vlastně logické, uvážíme-li, že Charms žil v éře nejtvrdší bolševické cenzury stalinského SSSR. Na začátku třicátých let byl vyšetřován a vězněn (!) i za publikovanou tvorbu pro děti, takže o vydání jeho „dospělé“ tvorby prostě nemohla být řeč. Nelze ovšem tvrdit, že by Charmsovy texty za jeho života nikdo nečetl. Předčítal je přátelům, případně jim rukopisy či jejich opisy poskytoval k přečtení a internímu šíření, takže mnohé jeho výtvory byly v určitém okruhu leningradské inteligence dobře známy. Postupné zveřejňování Charmsova díla ovšem započalo až čtvrt století po jeho smrti. V jedné ze svých deníkových úvah si Charms zapsal: „Mé výtvory jsou mí synové a dcery.“ Takový vztah k tvorbě vysvětluje, proč neničil své rukopisy, i když třeba s tím kterým textem nebyl spokojen. Jeho kolega Jakov Druskin tvrdil, že to byl důsledek odpovědnosti, kterou Charms cítil za cokoli, co řekl, natožpak co napsal, před Bohem, před věčností a konečně i před sebou samým. Autorův životopisec Alexandr Kobrinskij k tomu dodal: „To vše v jeho povaze nepochybně bylo, ale hlavní je, že Charms přece nemohl ničit vlastní potomstvo…“ To je důvod, proč vedle hotových textů vydáváme také autorovy náčrty a náměty, ba i rukopisy, které autor úplně nebo zčásti škrtl. Charmsovy prozaické texty jak z volných rukopisných listů, tak ze sešitových zápisníků řadíme do jednoho celku bez ohledu na jejich dokončenost či nedokončenost, a to pokud možno v chronologické posloupnosti.