Radovan Charvát

Během svého téměř desetiletého přátelství s Thomasem Bernhardem se obchodník s realitami Karl Ignaz Hennetmair (*1920), žijící v sedmdesátých letech v bezprostředním sousedství spisovatelova domu v hornorakouském Ohlsdorfu, rozhodl zaznamenávat rozhovory a události Bernhardova života formou deníkových zápisů.Pečlivě si je vedl od 1. ledna 1972 do 1. ledna 1973; sbíral dokumenty o tom, co všechno s Bernhardem prožil a o čem spolu mluvili během dlouhých vycházek po okolí Ohlsdorfu. Přitom se nevyhýbali tématům, o nichž jinak Bernhard s nikým nemluvil tak otevřeně a bez skrupulí, ať šlo o názory na uměleckou scénu, o honoráře, praktiky nakladatelství nebo o úzké přátelské vztahy, či dokonce o ženy. Hennetmair později poznamenal: Thomas musel něco tušit, někdy mi dokonce sám nosil dopisy a dokumenty, aniž jsme kdy na toto téma prohodili jediné slovo.Hennetmairovy zápisky líčí řadu detailů a událostí z pohledu člověka, který měl k autorovi přístup jako málokdo jiný. Rodinné scény a humor, jímž Bernhard oplýval ve chvílích, kdy se cítil v bezpečí, jsou cenným svědectvím spisovatelova soukromého života. Nikde jinde, a už vůbec ne v autorově díle, k nim v této podobě cestu nenalezneme.Česky vychází ve výboru a překladu Radovana Charváta.

Patrick Roth vypráví neuvěřitelný příběh Josefa z Nazaretu jako zoufajícího si člověka, líčí jeho hlubokou víru a neposlušnost vůči Bohu. Román zároveň pátrá po možnosti nového počátku. Jeruzalém v roce 70 po Kristu: hrozí, že římské oddíly zboří ochranné hradby. Obléhání Svatého města je výchozím bodem románu plného silných obrazů, jehož oblouk vyprávění se klene až k okamžiku Ježíšova narození. Ve středu událostí stojí Josef, Mariin muž, o němž evangelia vyprávějí, že naslouchal snům, když k sobě přijal ženu a dítě. Patrick Roth mu přisuzuje osud plný napětí, drama mezi člověkem a božskostí jako neuchopitelnou mocí. Třináct let po Ježíšově zrození vyžaduje Bůh od Josefa nejvyšší oběť. Kde je tu spravedlnost, abych porozuměl? žaluje Josef tváří v tvář neopodstatněné Boží vůli. Dokáže tuto oběť přinést? V rafinovaně do sebe propletených pasážích mezi snem a realitou proniká román do prostoru prožitků, v němž se bortí zdánlivé jistoty. Rothovo vypravěčské umění vychází z existenciální zkušenosti a svědčí o výjimečné síle autorova jazyka, který je ve svém přiblížení výrazovému rytmu Bible sám estetickým zážitkem. Od současné tvorby se způsob Rothova vyprávění odlišuje především v tom, že připouští transcendenci, a ve své radikální vážnosti je ojedinělým zjevem v německy psané literatuře.

Michael Ende líčí v Punči přání dobrodružství dvou nerozlučných přátel, tlustého vypelichaného kocoura Mauricia a revmatického škarohlída havrana Jakuba, kteří se odhodlaně pustí do křížku s černokněžníkem Škodolibem a jeho tetičkou Tyranií: ti dva totiž vaří čarodějný lektvar, po jehož požití se splní veškerá přání jenže obráceně. Obě popletená stvoření, Mauricio a Jakub, se vrhnou do zdánlivě předem ztraceného úkolu prolomit s pomocí svatého Silvestra účinky čarovného punče a porazit zlé magické síly. Že se jim to nakonec podaří a čtenáři se výtečně baví, není snad ani třeba připomínat. A tak zatímco obě zvířátka, jinak přirození nepřátelé, se spřátelí, čarodějové ztroskotají na své nepřekonatelné nedůvěře. Punč přání byl ve světě přeložen do více než dvaceti jazyků.

Předchozí vydání tohoto mimořádného politického thrilleru nevycházela z německého originálu, ale z dobového amatérského anglického překladu. V něm chyběly celé odstavce a znehodnocovaly ho mylné interpretace. Jeho zdrojem byla raná verze textu, nikoliv definitivní autorské znění. Teprve nedávno byl objeven Koestlerův originál, od roku 1940 považovaný za ztracený. Působí ostřejším dojmem, příběh je sevřenější, dialogy působivější, tón je ironičtější. Jako bychom hleděli na obraz, z něhož byla odstraněna vrstva prachu a barvy i tvary vystoupily v mnohem jasnějším světle. Čím je tento román tolik burcující? Ukazuje, jak mnozí z nás dovolí, aby jejich úsudek zmátla sugestivní ideologie, aby jim přitažlivá vize zastřela zrak a aby politické přesvědčení převážilo nad lidskou sounáležitostí. Vyznění knihy je jednoznačné: Dávejme si velký pozor, abychom nepodléhali sebeklamu! Noc o polednách, jeden z nejvýznamnějších politických románů v historii lidstva, vyjadřuje Koestlerův statečně prosazovaný názor, že z dlouhodobého pohledu je lepší škodlivá pravda než užitečná lež. V dnešní rozdělené společnosti jsou silně zastoupeni ti, jejichž vztah k realitě je pouze zprostředkovaný, a které proto lze snadno ovlivnit, pomýlit. Je inspirující přečíst si tuto knihu – i dnes totiž má podvratný zvuk.