Jakub Chavalka

Předkládaný svazek je věnován vrcholné fázi Nietzschova myšlení zahrnující v prvé řadě knihu Tak pravil Zarathustra. Společným tématem jednotlivých studií je motiv ctnosti, který obvykle stojí ve stínu atraktivnějších témat, jako věčný návrat téhož, smrt boha či vůle k moci. Společnou snahou autorů je poukázat na centrální roli tohoto motivu a interpretovat jej v rámci Zarathustry a okolních textů zachycujících poledne Nietzschova myšlení. Vedle imanentně zarathustrovských studií svazek přináší stati dialogické, v nichž je motiv ctnosti zkoumán v rozhovoru s paletou dalších myslitelů.

Kniha si klade otázku, čím mohl u nás poněkud pozapomenutý kulturní historik Jacob Burckhardt imponovat mnohem slavnějšímu a známějšímu Friedrichovi Nietzschemu. První oddíl mapuje možnost pojmové a biografické blízkosti. Poté se pokouší prokázat Burckhardtův zásadní vliv na Nietzschovu roztržku s Richardem Wagnerem. Ve druhém oddíle se přechází k metodě Burckhardtovy kulturní historie, která v mnohém předznamenala Nietzschovu genealogii, a ustavila tak východiska pro jeho pojetí morálky. Upřednostněním sebetvorby před poslušností počíná dle Burckhardta italská renesance. Hlavní teze knihy zní: od okamžiku, kdy Nietzsche zahlédl tuto možnost přivtělení renesanční formy ctnosti (bez moralinu) a z ní plynoucí koncept plastické síly, učinil z Burckhardta svého modelového čtenáře, tj. toho, komu adresoval své spisy jako vzoru všech budoucích čtenářů. Jacob Burckhardt tak nabývá epochální důležitosti, neboť ztělesňuje obraz lidství, jejž Nietzsche předpokládal u každého, kdo bere do ruky jeho knihy.

Kniha si klade otázku, čím mohl u nás poněkud pozapomenutý kulturní historik Jacob Burckhardt imponovat mnohem slavnějšímu a známějšímu Friedrichovi Nietzschemu. První oddíl mapuje možnost pojmové a biografické blízkosti. Poté se pokouší prokázat Burckhardtův zásadní vliv na Nietzschovu roztržku s Richardem Wagnerem. Ve druhém oddíle se přechází k metodě Burckhardtovy kulturní historie, která v mnohém předznamenala Nietzschovu genealogii, a ustavila tak východiska pro jeho pojetí morálky. Upřednostněním sebetvorby před poslušností počíná dle Burckhardta italská renesance. Hlavní teze knihy zní: od okamžiku, kdy Nietzsche zahlédl tuto možnost přivtělení renesanční formy ctnosti (bez moralinu) a z ní plynoucí koncept plastické síly, učinil z Burckhardta svého modelového čtenáře, tj. toho, komu adresoval své spisy jako vzoru všech budoucích čtenářů. Jacob Burckhardt tak nabývá epochální důležitosti, neboť ztělesňuje obraz lidství, jejž Nietzsche předpokládal u každého, kdo bere do ruky jeho knihy.