Ladislav Chmel

Saša Rašilov byl haškovským typem,a to nejen proto, že si byli fyzicky podobní, ale především stejně jako Jaroslav Hašek byl i Saša Rašilov mystifikátorem, který dokázal oklamat kohokoli čímkoli. V jeho životě se hraní a skutečnost neustále prolínaly. Saša Rašilov simuloval třesavku a v noci jí ještě přibarvoval nervovými záchvaty tak dokonale, že byl z armády propuštěn. Historek podobného druhu je na tucty a v knize je připomínají nejen František Smolík, ale i další jeho bývali kolegové z Národního divadla jako Zdeněk Štěpánek, Jan Pivec, Ladislav Pešek, Rudolf Hrušínský, Vlasta Fabianová, Bohuš Záhorský, Bohumil Bezouška a další. Pokračovatelem tohoto významného herce a originálního člověka jsou jeho vnukové Saša a Václav. Především Saša Rašilov svojí seriálovou roli v Rodinných poutech, i když ani další filmové a divadelní role není možné opomenout.

Nevím vlastně, jestli jsou nějaké popravy nejslavnější nebo slavné. Dalo by se spíš napsat popravy slavných, i když i tady titulek pokulhává, neboť osoby vybrané pro tuto knihu všechny slavné nejsou.

„Nejčastěji se herecký život, herecká kariéra a úspěchy pohybují v sinusoidě. Lidsky řečeno: jednou si dole, jednou nahoře, čili houpy-hou…“ To jsou slova, kterymi tato nezapomenutelná herečka chrakterizovala svůj život. Vlasta Fabiánová – výborná herečka, vynikající pedagog… výtečná žena a výborná a nezapomenutelná kolegyně. Žena, která si nikdy nepotrpěla na velká slova, žena, u níž skromnost a pokora byly na předním místě. Tak Vlastu Fabianovou chrakterizují ti, kteří s ní přisšli do styku na prknech divadla, ve filmovém či televizním studiu. Kniha Ladislava Chmela je pohledem diváka, obdivovatele hereckého umění Vlasty Fabianové, novináře, který se s ní během jejího života několikrát setkal při rozhovorech, ale také vzpomínkou těch, kteří ji měli rádi a obdivaovali ji jako herečku, učitelku, ženu. Publikace je doplněna velkým množstvím černobílých fotografií.

Irena Kačírková na divadelní scénu vstoupila za okupace v letech 1943-44 v Ostravě. Po válce nastoupila na pražskou Konzervatoř a v roce 1918 dokončila studia na DAMU. O dva roky později se stala členkou Městských divadel pražských, kde svým hereckým uměním rozdávala radost až do své smrti v roce 1985. Její výmluvné velké oči, potemnělý hlas, nádherná postava, dlouhé nohy, smysl pro humor a dikce - to vše splňovalo předpoklady kladené na hvězdu konverzačního herectví. Ztvárnila několik nezapomenutelných poslav ve filmu Bílá paní, Florenc 13,30, Byl jednou jeden král.

Přezdívali mu „Bosňák“, i když vlastně z Bosny nebyl. Jeho maminka byla Slovinka a tatínek byl Čech. Herce Josefa Bláhu, známe z divadelních prken pražského Vinohradského divadla, z filmového plátna, především však z televizních inscenací a seriálů. Připomeňme si elegantního inspektora Brůžka v „Hříšných lidech města pražského“, nebo přísného a pedantského akademika Filipa, velitele výpravy v seriálu „Návštěvníci“, který právě teď uvádí Česká televize, nebo třeba starostlivého otce ve filmech Můj brácha má prima bráchu a Brácha za všechny peníze…těch filmů a televizních inscenací bylo mnohem víc poprvé se před filmovou kameru postavil už začátkem padesátých let ve filmu Velké dobrodružství. Přesto i k němu byla filmová a televizní kamera v určitých letech macešská. Jeho velký přítel a kolega z divadla Vlastimil Brodský o něm prohlásil, že je ztělesněním fantazie, gejzírem nápadů… setkal jsem se s ním několikrát při rozhovorech, kdy nikdy neopomněl zdůraznit, že herectví je o životě a divadlo o partnerství… hereckém partnerství, o pokoře..

Věra Galatíková se zhlédla v divadle a v herectví ještě coby dítko školou povinné. Po ukončení školní docházky se chtěla stát herečkou. Otec byl ale jiného názoru. Tvrdil, že má hlavu na učení, a tak by si měla vybrat práva nebo medicínu... nějaké pořádné povolání. Věra jako poslušné dítko se otcovu rozhodnutí nepříčila, i když myšlenku být herečkou neopustila. Nevybrala si ale studium práv ani medicíny, rozhodla se pro pedagogickou školu, kterou úpěšně absolvovala. Po krátké době učitelování udělalal přijímací zkoušky na JAMU a po absolutoriu v roce 1962 nastoupila do angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích. Odtud pak vedla její cesta do Prahy. Nejprve do Činoherního klubu, do divadla v pražské Libni, v roce 1979 se stala členkou hereckého souboru Městských divadel pražských, odkud pak vedly její kroky na prkna naší Zlaté kapličky. Vytvořila několik nezapomenutelných filmových a televizních rolí, které navžy zůstanou v paměti národa. V současné době statečně a úspěšně bojuje se zákeřnou nemocí, kvůli níž se musela rozloučit se svým publikem.

Věra Galatíková se zhlédla v divadle a v herectví ještě coby dítko školou povinné. Po ukončení školní docházky se chtěla stát herečkou. Otec byl ale jiného názoru. Tvrdil, že má hlavu na učení, a tak by si měla vybrat práva nebo medicínu... nějaké pořádné povolání. Věra jako poslušné dítko se otcovu rozhodnutí nepříčila, i když myšlenku být herečkou neopustila. Nevybrala si ale studium práv ani medicíny, rozhodla se pro pedagogickou školu, kterou úpěšně absolvovala. Po krátké době učitelování udělalal přijímací zkoušky na JAMU a po absolutoriu v roce 1962 nastoupila do angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích. Odtud pak vedla její cesta do Prahy. Nejprve do Činoherního klubu, do divadla v pražské Libni, v roce 1979 se stala členkou hereckého souboru Městských divadel pražských, odkud pak vedly její kroky na prkna naší Zlaté kapličky. Vytvořila několik nezapomenutelných filmových a televizních rolí, které navžy zůstanou v paměti národa. V současné době statečně a úspěšně bojuje se zákeřnou nemocí, kvůli níž se musela rozloučit se svým publikem.

Irena Kačírková na divadelní scénu vstoupila za okupace v letech 1943-44 v Ostravě. Po válce nastoupila na pražskou Konzervatoř a v roce 1918 dokončila studia na DAMU. O dva roky později se stala členkou Městských divadel pražských, kde svým hereckým uměním rozdávala radost až do své smrti v roce 1985. Její výmluvné velké oči, potemnělý hlas, nádherná postava, dlouhé nohy, smysl pro humor a dikce - to vše splňovalo předpoklady kladené na hvězdu konverzačního herectví. Ztvárnila několik nezapomenutelných poslav ve filmu Bílá paní, Florenc 13,30, Byl jednou jeden král.