Václav Chytil

se vrací do doby normalizace a přináší nám příběh Vojty, pětatřicetiletého redaktora, který se dostal do redakce novin Vzlet. Práce ve svém vytouženém povolání v sobě nese nejen radost, ale i spletité úkoly spojené s dobou, kdy se cenzura stala normou a umění žít a psát bylo neustálým balancováním na hraně. Vojta je postavou, která si přeje psát o věcech, které jsou pro něj důležité, ale brzy zjišťuje, že realita je komplikovanější. Napíše skvělý článek, žádná politika, ale... „Máme dělat noviny, ne do věcí rýpat... Co chceš napravovat v tomhle státě, kde se nic napravit nedá...? Jak novela postupuje, sledujeme Vojtu, jak se snaží najít rovnováhu mezi statečností a zbabělostí. V otázce, co vlastně může změnit, se Vojta dostává do rozporu – jeho odhodlání psát pravdu naráží na realitu, která mu říká, že jeho hlas může být potlačen nebo ignorován. Vojta se tedy stává ztělesněním dilema mnoha tehdejších novinářů – jak žít a pracovat v systému, který je v rozporu s našimi morálními hodnotami?

„Alej bez stromů“ je autobiograficky laděná próza o čtyřech povídkách. Autor, zasadil děj svého díla do rodného Šenova u Ostravy, především do oblasti zvané místními obyvateli Lipuvka. Kniha představuje intimní portrét slezské vesnice a jejích obyvatel, jejichž životy jsou neodmyslitelně spjaty s průmyslovým charakterem ostravského a karvinského regionu. Prostřednictvím působivých literárních obrazů autor vykresluje pestrou mozaiku postav – od členů vlastní rodiny přes sousedy až po štamgasty místních hospod. V próze se prolínají osobní vzpomínky na dětství a dospívání s příběhy o láskách a životních zklamáních. Autor mistrně zachycuje genius loci rodného kraje – ovocné sady, lesní jezírka, lávky přes potoky a další charakteristické prvky místní krajiny. Dílo vyniká autentičností a syrovým realismem, který však neztrácí poetickou hodnotu. Přestože autor zemřel v roce 2016, jeho literární odkaz v podobě této dosud nepublikované prózy zůstává živým svědectvím o proměnách slezského venkova a jeho obyvatel.