Ondřej Cikán

Váchalův Krvavý román není jen legrace a mystifikace, alébrž veleprecisně komponované dílo, otvírájící téměř každým slovem, každou narážkou a každou zdánlivou chybou dvéře do nesčetných komnat, sálův a pokojíků. Vystupňování typických krvákových prvků vytváří poetiku mnohovrstvých associací ­ a nakonec se z nesčetných dějových linek a grafických point vyklube poetologický konce­pt současnosti všeho. Kdo komu kdy vykopne oko? Na koho odkazují jména Rudibanera či Elzevíra? Kdo je rada Jäger, dr. Čumenda či lékárník z Vyhlídky? A krucityrkn, kde leží dědina N.? Ondřej Cikán pracoval na německém překladu a vůbec prvním kommentáři Krvavého románu šest let. Nýni vychází jeho kommentář i v češtině a to s bibliografií všech Váchalem zmíněných lidových románů.

Jak vrátit literatuře vysoké postavení v širší společnosti? Jazyk je telefonické vedení k Múzám, telefonním číslem jsou ovšem jejich dary: rytmus, zvukomalebnost a obrazotvornost. Po vyvolení telefonního čísla naslouchají sluhové Múz svým panovnicím a doufají, že porozumějí Pravdě. Múzy dýchají Pravdu a milují Rozkoš a Radost a Lásku. Kde tyto tři zásadní krásy života Charitky schází, tam se Múzy neobjeví, tam Pravda nepřivítá. Literatura trpí tím, že se sama degraduje k prozaickému předávání informací. Literatura bude nesmrtelná, když bude využívat všechny poetické možnosti jazyka. Múzo, Tys jediná a nejkrásnější, / Jsouť všechny sestry Tvé sjednoceny v Tobě! // Za všechno Tobě děkujeme, nejsmeť bez Tebe nic. / Zlíbej a opatruj nás na trnité cestě Tvé, / jež skrývá za každým zákrutem růži Tvé lásky, / Daruj nám rosu z Tvých nesčetných retů / A probuď v nás Tvůj hlas, / Neboť Ty jsi čas všeho / Jak ve bdění, tak i ve snách. // S lící na Tvých ňadrech / Nasloucháme Tvé vůni, / Dýcháme Tvé světlo, / I když zemřeme, navždy.