Ctibor Pavel

Kniha Přečlovek spojuje povídky s komentovanými záznamy snů a zamyšlením nad úlohou některých psychotropních látek. Autor vtahuje „do debaty“ poměrně široký kulturní kontext. Pozornost je věnována Renému Daumalovi, své místo má zde Svetozar Nevole, Aldous Huxley i Marcel Schwob. Jakkoli je kladen důraz na argumenty a styl rozboru vědecké povahy, řada textů přechází až do básní v próze, neboť intuitivní stránka jazyka burácivě koliduje se suchopárnými vysvětlivkami.K tomu patří i dávka jízlivého humoru a civilizační skepse, s níž autor glosuje některé stránky naší každodennosti. Nezanedbatelnou pozici ve víru událostí plných interpretačních kolapsů si udržuje indická a tibetská duchovní nauka.

Kniha Chystácie je sbírkou fragmentárních textů, v nichž autor mixuje a nechává prolínat nejrůznější intelektuální a vědecké podněty. Pavel Ctibor se nám, podobně jako ve svých předcházejících knihách, představuje jako bedlivý pozorovatel a glosátor vnějšího i vnitřního prostoru. Zaznamenává totiž i často opomíjené prožitky z rozhraní mezi sněním a bděním. Vnitřní obrazy, které dominují snovému spánku, se při probouzení rozpadají a jsou nahrazovány určitými rytmy dýcháním, tlukotem srdce nebo fyzickými pocity při kontaktu těla s podložkou a podobně. S přispěním těchto rytmů vyvstává vnitřní řeč, zprvu jako málo artikulované shluky myšlenek, jež mají jak obrazivou, tak mluvní stránku. Problém je, že člověk se stal z psychonauta, kterému v intoxikaci stačí jen ležet nebo nehybně sedět, psychopilotem, jenž potřebuje skoro stále nějakou interakci těla a smyslů s okolím.

Kniha Chystácie je sbírkou fragmentárních textů, v nichž autor mixuje a nechává prolínat nejrůznější intelektuální a vědecké podněty. Pavel Ctibor se nám, podobně jako ve svých předcházejících knihách, představuje jako bedlivý pozorovatel a glosátor vnějšího i vnitřního prostoru. Zaznamenává totiž i často opomíjené prožitky z rozhraní mezi sněním a bděním. Vnitřní obrazy, které dominují snovému spánku, se při probouzení rozpadají a jsou nahrazovány určitými rytmy — dýcháním, tlukotem srdce — nebo fyzickými pocity při kontaktu těla s podložkou a podobně. S přispěním těchto rytmů vyvstává vnitřní řeč, zprvu jako málo artikulované shluky myšlenek, jež mají jak obrazivou, tak mluvní stránku. Problém je, že člověk se stal z psychonauta, kterému v intoxikaci stačí jen ležet nebo nehybně sedět, psychopilotem, jenž potřebuje skoro stále nějakou interakci těla a smyslů s okolím.