De Alain

Autor předkládá v této knize souvislý esej o komplexní historičnosti středověké filosofie v jejích institucionálních a politických rámcích. De Liberova kniha je významnou měrou zaměřena polemicky proti obvyklým synoptickým prezentacím středověkého myšlení" v singuláru; autorovým úmyslem rozhodně není podat učebnicově vyrovnaný přehled všech významných postav a témat. Jeho hlavní snahou je představit různé konstelace toho, jak staletími označovanými za středověká procházelo antické dědictví a získávalo v křesťanském, islámském i židovském kulturním prostředí nové akcenty a podoby.

Co je to středověká filosofie? Jak myslet z hlediska filosofie jednotu „období“, které trvá deset století? Kdy středověk začíná? Kdy končí? Je-li veškerá periodizace vztažena ke svému tématu, odpovíme školometsky, že filosofický středověk začíná v 6. století uzavřením novoplatónské školy v Athénách a končí v samém závěru 15. století vytvořením řeckých studií v Padově. Dělat dějiny středověké filosofie tedy znamená dělat dějiny filosofických textů antiky, jejich forem a žánrů, šíření, předávání, reprodukce, i jejich četby. Zajímat se o překlady a překladatele, o vytváření korpusů děl, o formování kánonů, o instituce, komunity, společenské vrstvy i individua, která k tomu všemu jakýmkoli způsobem přispívají; dále o vztahy, jež tito aktéři udržují; o jejich funkci ve společnosti a církví; o jejich ideologii. Mezi uzavřením školy v Athénách a vzestupem řečtiny v Itálii a poté ve Francii není jen jeden „středověk“: existuje několik pokračování pozdní antiky a několik rozchodů s ní. Některé sahají až k nám: je to „dlouhý středověk“. K prozkoumání tak rozsáhlého pole je zapotřebí zvláštních metod: Constructive Re-Enactment (konstruktivní zopakování) Robina G. Collingwooda, historie myšlenek Arthura O. Lovejoye, Emplotment narativistů, „intriky“ fenomenologů, i dekonstrukce mohou v různé míře nabízet své principy a postupy. Přednáška předního znalce středověké filosofie tvoří další krok k obecné filosofické archeologii: slovy Michela Foucaulta vymezí, „co vyžaduje určitou formu myšlení“, a zaměří se na jednu oblast využití archeologické metody: vynález moderního „subjektu“ v problematickém vymezení středověké filosofie mysli, „karteziánského dualismu“ a vznikající psychologie.