Francois de Chateaubriand

Rozsáhlé paměti francouzského spisovatele a politika Françoise-Reného de Chateaubriand (1768–1848), psané postupně několik desetiletí, byly svým autorem předurčeny k posmrtnému publikování. Mají značný význam historický, neboť autor byl přímým účastníkem politického i vojenského dění své doby, od pádu monarchie přes revoluční období, Napoleonův konzulát a císařství až k restauraci Bourbonů; po červencové revoluci v roce 1830 odešel do ústraní. Vypovídají však také mnohé o Chateaubriandově osobním životě a především mají mimořádnou literární hodnotu – dnes jsou pokládány za nejživější součást celého Chateaubriandova díla. Pro české čtenáře jsou o to zajímavější, že Chateaubriand jako přívrženec svrženého krále Karla X., který našel útočiště v Čechách, v naší zemi také pobýval; kromě toho Jungmannův překlad Chateaubriandovy Ataly z roku 1805 (tedy jen čtyři roky po prvním francouzském vydání) sehrál význačnou roli ve vývoji novodobé české literatury. Přesto vycházejí Chateaubriandovy Paměti ze záhrobí (pomineme-li několik pasáží věnovaných Praze) v českém překladu poprvé až nyní.

Autobiografické Paměti ze záhrobí (1848-1850) jsou Chateaubriandovým posledním dílem. Začal je psát r. 1803, rozsáhlé dílo zahrnuje podstatnou část jeho života. Během psaní se text čím dál více měnil v jakýsi esej o autorovi samém. Autor jde po stopách vlastního prožitého času, snaží se postihnout vše, ale nezastírá, že s uplývajícím časem o všechno postupně přichází.