Nikolaj Demjančuk

Fenomenologie čili „učení o jevech“ tvořících základ empirického poznání se jako filosofický pojem zrodila v polovině 18. století. Do podoby filosofického směru ji rozvinul Edmund Husserl (1859-1939), původem z moravského Prostějova. Ten ji charakterizoval jako „novou popisnou metodu a z ní vzešlou apriorní vědu, jež má umožnit, aby se filosofie stala striktně vědeckou disciplínou,“ zaměřenou na odhalení fenoménu jako součásti a zároveň předmětu čistého vědomí. E. Husserl se však neomezil jen na čistou vědu, ale reflektoval i její sociální a kulturní kontext. Příčinu krize Evropy spatřoval ve ztrátě víry v tradiční hodnoty a těch kulturních institutů, které jsou jejím jednotným pramenem. Fenomenologie má být návratem ke kořenům evropského duchovního života, k původní filosofické a vědecké tradici. Výsledkem tohoto procesu pak je obrození evropské vědy a filosofie, obhajoba jejich obnoveného obrazu. Předložená publikace se soustředí na klíčové problémy fenomenologické reflexe vědy.