Dalibor Dobiáš

V Česku je bohemistika samozřejmá disciplína, ale jaké je její dnešní postavení ve světě? A v čem je toto postavení zásadní pro české prostředí? Zahraniční bohemistika má tradičně velký význam jak pro prezentaci české kultury ve světě a vzdělávání prostředníků, tak pro domácí sebereflexi. V době rychlého rozvoje digitálních technologií, měnících se univerzitních struktur a modelů mobility však čelí menší, filologicky založené obory zásadním výzvám – a otevírají se jim nové příležitosti. Sborník esejů, do nějž přispěli mj. Rajendra Chitnis, Mateusz Chmurski, Alessandro Catalano, Dobromir Grigorov, Kenichi Abe, Peter Bugge či Melissa Shih-hui Lin, usiluje při příležitosti VII. kongresu světové bohemistiky o zasazení oboru do širších akademických i společenských souvislostí, reflektuje jeho jedinečnost i proměny a propojení s praxí (překlad, výuka, diplomacie). Přináší – i skrze rozhovory s Laurou A. Jandou, Elżbietou Kaczmarskou-Zglejszewskou, Stefanem Michaelem Newerklou, Masako U. Fidler, či např. ukrajinskými bohemistkami Oksanou Palij, Teťanou Okopnou, Marií Da Rold (Ponomarenko), Hannou Velychko a Irynou Zabiiakou – perspektivy domácích i zahraničních aktérů a nabízí doporučení pro posílení oboru ve světě.

Literární historie zpravidla spojuje počátky české literární kritiky s Josefem Jungmannem. Co ovšem o literární kritice vypovídá doba předjungmannovská, a to nejen o utváření  lingvo-etnických kánonů 19. století, ale o naší literární komunikaci vůbec? Monografie představuje výsledky průzkumu více než pěti desítek německy a česky vydávaných časopisů, a dalších soudobých médií, v nichž se v letech 1770–1805 vyhraňovaly představy o literatuře a její sociální roli. Zabývá se pravidly literární komunikace, jak je pro své čtenáře v českých zemích vnášeli první, často zvnějšku přicházející kritikové, a postavením těchto kritiků vůči domácí učenosti osvícenské doby. Sleduje jejich představy o literární veřejnosti, v nichž vedle prestižní společenské instituce divadla nabývala stále významnější místo beletrie, proměnu staršího žánrového systému v moderní otevřený kánon a diferenciaci komunikace o něm v nových, zájmových periodicích i její limity ve střední Evropě. Zkoumá dopady nového systému literatury i na specifické latinské a českojazyčné prostředí českých zemí. Právě zde se monografie dotýká také dalších, obecnějších témat: Jak se ve světle rané kritiky, tohoto pole mimo tradiční církevní či státní autority a úzký vliv privilegovaných zákazníků-umělců, jeví novodobé autorské a čtenářské vztahy k dílu? Jak se vymezují na rozvíjejícím se knižním trhu? Jak se tyto vztahy manifestují v mediálně a etnicky heterogenních, dynamických prostředích, jakým byly české země v závěru 18. a ještě v 19. století?