Martin Doerry

Před několika lety náhodně nalezená krabice zažloutlých dopisů připomněla jeden takřka zapomenutý tragický osud opředený mlčením. Vnukovi autorky listů Lilli Jahnové, zástupci šéfredaktora Spiegelu Martinu Doerrymu se toto mlčení po více než půl století podařilo prolomit. Lilli pocházela z židovské rodiny kolínského obchodníka, která nabízela mladé ženě bohaté kulturní zázemí. Ve dvacátých letech vystudovala medicínu, zamilovala se do svého kolegy, který pocházel z protestantské rodiny, provdala se za něho a odešla s ním do městečka poblíž Kasselu, kde spolu s manželem provozovala lékařskou praxi. Záhy se však začala věnovat pouze svým pěti dětem a rodině. Patřila ke generaci, která si byla vědoma tradičních, až ritualizovaných měšťanských hodnot, ovšem zároveň prožívala silné emancipační vlivy. Prožitek vlastního sebeuvědomění, sebeodpovědnosti a svobody je zřejmý nejen na šíři Lillina vnímání kulturního dění, ale především na rozhodování o vlastní práci, soukromí, cílech. Lilli Jahnová prošla poválečným obdobím hospodářského úpadku, několika lety relativně demokratických poměrů, chráněna statusem svého manželství přečkala i období Hitlerova nástupu a třicátá léta. Přestože manžel byl kvůli jejímu židovskému původu vyloučen z lékařské komory, bezprostřední násilí nebo deportace jí nehrozily. V roce 1942 se však Ernst Jahn se svou ženou náhle rozvedl – snad proto, že neunesl tlak okolí, snad proto, že se zamiloval do své asistentky. V každém případě Lilli Jahnová nastoupila i pro klid svých innenhausenských spoluobčanů neodvratnou cestu: zpočátku byla internována v pracovním táboře v bývalém klášteře Breitenau, tady ještě s planými nadějemi na návrat v roce 1944 ji však zařadili do transportu a převezli do Osvětimi, kde v červnu 1944 zemřela. Martin Doerry posléze shromáždil veškerou korespondenci a obrazovou dokumentaci vztahující se k Lilli a jejímu manželovi. Náhle tu před námi nevystupuje jen rodinná historie, zašlá fotografie intimních vztahů, ale celá první polovina minulého století viděná z perspektivy osobních příběhů a zápletek. Neustálá konfrontace fragmentárních emotivních sdělení s nepřímými odkazy na společenské události dvacátých let, na proměny konvencí, Goebbelsem organizovaný bojkot z 1. dubna 1933, namířený proti židovským obchodům, bankám, lékařům a advokátům, přes jakoby drobné šikany dětí ve škole, emigraci Lilliných sester do Anglie – to vše vytváří historický obraz s horizontem paměti mnohem podrobnějším než jakákoli oficiální katedrová historie. Nejspíš právě proto se tato kniha stala stejně jako Haffnerovy vzpomínky a Klempererovy deníky na německém knižním trhu bestsellerem – odkazuje totiž k individuální historii, jež souzní s řadou zapomenutých a marginálních biografií, které dodnes tíží a trýzní hlavy potomků.