Adéla Dražanová

V létě 2020 se v Bělorusku konaly prezidentské volby, ve kterých pošesté zvítězil Alexandr Lukašenko. Výsledky zpochybnila tamní opozice i většina demokratických států, což spustilo sérii protestů žádajících změnu vlády. V rozhovorech promlouvají zástupci několika generací běloruských kritiků režimu, z nichž mnozí zažili represe a vězení. Jejich osudy spolu s pohledem českých novinářů živě vykreslují moderní dějiny této „poslední evropské diktatury“.

V létě 2020 se v Bělorusku konaly prezidentské volby, ve kterých pošesté zvítězil Alexandr Lukašenko. Výsledky zpochybnila tamní opozice i většina demokratických států, což spustilo sérii protestů žádajících změnu vlády. V rozhovorech promlouvají zástupci několika generací běloruských kritiků režimu, z nichž mnozí zažili represe a vězení. Jejich osudy spolu s pohledem českých novinářů živě vykreslují moderní dějiny této „poslední evropské diktatury“. „Jednoho dne uprostřed předvolební kampaně mi zavolali a řekli, že když se svými aktivitami nepřestanu, zavřou mě a děti pošlou do sirotčince. To mě hodně zasáhlo. V tu chvíli jsem byla opravdu připravená všechno vzdát. Režim ví, jakým způsobem na ženu zatlačit. Tehdy jsem se rozhodla poslat děti do ciziny, ale já se ještě vzdát nechtěla. Říkala jsem si, že se o ně určitě někdo postará, když mě uvězní. Nakonec se i to ve mně zlomilo a opustila jsem zemi právě kvůli dětem. Kdybych je neměla, možná bych se rozhodla jinak.“ Svjatlana Cichanouská „Bělorusové přesně vědí, že cesta do Evropy vede přes revoluci – a tu oni nechtějí. Jejich požadavky nejsou revoluční, ale evoluční: chtějí hlavně nové volby, to je pro ně zásadní. Na povolebních demonstracích neznělo, ať z běloruských základen odjedou ruské tanky a ať se země od Ruska odpojí, osvobodí. Řekla bych, že většina obyčejných lidí by byla nejraději, aby Bělorusko plnilo roli neutrální země, která se bude přátelit jak s Ruskem, tak s Evropou. S oběma bude mít obchodní vztahy a s nikým nebude mít konflikt. To je jejich ideální představa.“ Petra Procházková

Alexandr Mitrofanov patří k nejvýraznějším osobnostem české žurnalistiky posledních třiceti let. Jeho životní příběh a rozkročení mezi dva světy mu poskytuje jedinečný vhled jak do ruské, tak i do české duše. Orientuje se v domácí politice a jejích zákoutích, labyrintech a přesmyčkách. Zároveň se nebojí tvrdě kritizovat a trefně pojmenovávat i negativní jevy, které v posledních letech čím dál víc prostupují českou společností a mění se v temné proudy. Zároveň bedlivě sleduje dění na Východě. Hluboká znalost Ruska mu totiž už dávno vyslala varovné signály, že z téhle země nás v nejbližší době nečeká nic dobrého. Mnozí ho měli za strašáka. Jenže invaze na Ukrajinu mu dala za pravdu. A on umí jako málokdo popsat, proč to tak je. Kniha mapuje jak jeho život od mládí v Sovětském svazu až po komentátorskou současnost v českých médiích, tak velká témata a události, jichž byl svědkem a novinářsky je pokrýval: vývoj české politiky po roce 1989, dráhu Miloše Zemana, postsovětský vývoj v Rusku, osobu Putina, současnou válku v Ukrajině a též proměny české společnosti a žurnalistiky.