František Dryje

Básnická sbírka člena pražské Surrealistické skupiny, šéfredaktor časopisu Analogon. Další svérázná a v dobrém slova smyslu „podivná“ je báseň „Funkce orgasmu“, která si za titul bere slavnou knihu Wilhelma Reicha: „Dotknout se koně / tepu teplého“. Koně a orgasmus, jak to jde probůh dohromady? Nejspíš se ale v básni mluví úplně, nebo zdánlivě úplně o něčem jiném. To je velmi přitažlivá stránka Dryjeho poezie: na první pohled se básně zdají být lehce vyšinuté, ale zároveň máme pocit, že krouží kolem něčeho reálného, a především že zachycují celý katalog proměnlivých stavů vědomí a mysli, které nejsou postižitelné běžným jazykem. Báseň končí roztodivným výjevem, který mi, jak se říká, hlava nebere: „ale ten problém přece / vyřešili / v řece / to byli ňácí koňáci / co vymysleli celé dítě / dokonce dítě bez / dítěte“. Jakub Řehák Funkce orgasmu Potoky krve vlastně tepny v mělké hloubi pod bílou měkce pružnou kůží skryté dotknout se koně tepu teplého a to je zase jednou celé náboženství bez otců, jistěže jen s usliněným dolním rtem ti věrní šťastnější snad ryzí se koňmi stali sedávali jsme s nimi kolem rozmáčených ohňů planoucích vod a strmých útesů někteří na boku v botách na neustlaných postelích oděni ledabyle, chtít hladit kočku nebo ptáka, který nemlsá a ptáče které tiše pláče všechny ty sekrety! no ano, dobře, víme o hnisu o lymfách lymfocytech z rakovin ale ten problém přece vyřešili v řece to byli ňácí koňáci co vymysleli celé dítě dokonce dítě bez dítěte ještě dnes marně práší za kočárkem

Knižní rozhovor česko-běloruského básníka a překladatele Maxe Ščura s čelným představitelem současného českého surrealismu, básníkem a esejistou Františkem Dryjem. Jako bonus příloha básní-pamfletů obnažující některá nehezká místa na těle soudobé české literární kritiky a kunsthistorie Mně šlo a jde doposud o ujasnění, ujasňování, nejen nové nahlédnutí, ale i případnou revizi vlastních, dlouhodobě promýšlených konceptů jaksi i vzhledem k vnějšku či vzhledem k vnější argumentaci, již nemíním ignorovat, pokud je založena alespoň v relativně kriticky vstřícném referenčním rámci. Protože polemizovat se školními osnovami mainstreamové literární vědy povětšinou (!) a želbohu či bohudík smysl nemá. Výsledný tvar tedy i takovému subjektivnímu rozvrhu odpovídá: nejde o tradiční knižní či časopisecký rozhovor-dialog, v němž se protistrany dohadují či tázající zpovídá celebritu atp., nýbrž vlastně o mnohdy až esejistické zevrubné reakce dotazovaného na ucelenější stanoviska a kritické teze tazatelovy. Osobně jsem přesvědčen, že surrealismus je stejně tak legitimně opoziční (rubovou) součástí i produktem této ať už kolabující, vyhořelé nebo prostě dlouhodobě a cyklicky vegetující civilizace, jako snad jednou z průhledných bran do dimenze jiné nově uchopené, leč i staronové, v určitém smyslu nadčasové možnosti prožívání lidského světa. Reprezentuje jednu z možných drah a energií, které bezpochyby produkují, nesou a pěstují cosi jako životní konstantu svobody, mají v genech universální, mythogenní a stejně tak obrodný, tvořivý potenciál Je to málo? surrealismus je opakovaně zuřivě odmítán, ba degradován pro svou mimouměleckou a antiestetickou, antiliterární bázi, proklamaci a legitimaci. Kunsthistorici a literární vědci tehdejší, stejně jako ti dnešní trojčí, neboť je mírnix týrnix zpochybňován jejich raison d etre, výsostný předmět jejich zájmu, smysl jejich životů.

Výbor divadelních skečů z legendárního surrealistického cyklu, v němž černý humor pokládá na lopatky nejen každého z Vás!