Albert Einstein

Na podzim roku 1922 se Albert Einstein vydal na skoro šestiměsíční cestu na Blízký, Střední a Dálný východ, během níž přednášel o teorii relativity v Číně, Japonsku či Palestině a nakonec ve Španělsku. Edice jeho cestovních postřehů zahrnuje i faksimile deníkových stránek a dokládá fyzikův zájem nejen o vědu, ale i o filozofii, umění a politické dění, zachycuje Einsteinova setkání s významnými osobnostmi, vědci či státníky i důležité události: audienci u španělského krále, inaugurační přednášku na místě budoucí Hebrejské univerzity v Jeruzalémě nebo zahradní slavnost u japonské císařovny. Zápisky jsou často velmi detailní, byť psané svérázným telegrafickým stylem. Proslulý fyzik si cestovní deník vedl pouze pro vlastní potřebu, díky tomu z něj však můžeme vyčíst mnohé o dosud neznámých, protikladných stránkách jeho osobnosti: Einstein cítí silný odpor k nacionalismu, ale pevně věří v národní charakter; sympatizuje s utlačovanými a stydí se za svoji účast na jejich vykořisťování, ale hlásí se k orientalismu; pociťuje rozpaky nad osudem některých domorodých národů, ale podporuje „osvícenou“ formu kolonialismu. Cesta na Východ se pro Einsteina však zároveň stala možností k introspekci jeho vlastní identity a jeho cestovní deníky dokazují, že rozpoznat sebe sama v Jiném a svou vlastní Jinakost v sobě nebylo vždy jednoduché ani pro tak mimořádnou osobnost, jakou Albert Einstein nepochybně byl.

Kniha O speciální a obecné teorii relativity má v díle A. Einsteina zvláštní postavení jako jediná práce, v níž velký tvůrce vykládá podstatu svých teorií širokému okruhu čtenářů. Její první vydání v roce 1917 čerstvě zachytilo kulminaci Einsteinovy tvorby: speciální teorii relativity z roku 1905 a obecnou teorii relativity s klíčovým rokem 1915, kdy formuloval své rovnice gravitačního pole. Einstein se však ke knize vracel a doplňoval ji přílohami, které odrážejí jeho pohledy na pokrok relativistické fyziky. Brzy ji rozšířil o prosté odvození Lorentzovy transformace a o výklad čtyřrozměrného světa Minkowského, čímž se prohloubila matematická složka. Od roku 1920 patří ke knize obsáhlejší pojednání o experimentální prověrce teorie relativity, jež reaguje zejména na slavné Eddingtonovo pozorování z roku 1919. Dalším obohacením byl dodatek o struktuře prostoru ve velkém měřítku, kde Einstein komentuje Friedmannův teoretický objev rozpínání vesmíru a jej potvrzující Hubblovo pozorování rudého posuvu galaxií. Naposledy se ke svému dílu vrátil na sklonku života, když je v roce 1952 doplnil nejrozsáhlejší a filosoficky pronikavou přílohou o problému prostoru. Od samého počátku je kniha neustále překládána a publikována, dosud vyšla ve více než sto vydáních ve třiceti jazycích. Je pozoruhodné, že český překlad vyšel již v roce 1923 u nakladatele Fr. Borového v Praze. Závažnost českého vydání byla zvýšena tím, že mu geniální fyzik věnoval zvláštní předmluvu. Překlad pořídil Václav Štíbr s pozoruhodným porozuměním Einsteinovým myšlenkám. Jeho překlad má takové kvality, že umožňuje v podstatě nezměněné vydání. Einstein podal teorii relativity v impozantně sevřené a fyzikálně zdůvodněné formě. Dokázal od speciální teorie relativity vybudovat most k obecné, která je obdivována jako velkolepý doklad síly racionálního myšlení.