Magnus Enzensberger

Enzensbergerova básnická skladba poprvé vyšla v roce 1978 v nakladatelství Suhrkamp. Zánik Titaniku vychází z pradávného alegorického obrazu světa jako lodi. Enzensberger však tuto alegorii posouvá dál, a to už tím, že ji přenáší na legendární zaoceánský parník, který se stal pochmurným symbolem moderní doby. Postupná zkáza představuje průchozí gradační osu díla: První zpěv otevírá skladbu „diskrétní“ trhlinou v lodním trupu, následně, krok za krokem, autor popisuje plíživý začátek a průběh katastrofy i postupující paniku. Motiv zániku se však nevztahuje pouze na Titanik jako takový, ale je východiskem pro bohatou asociační síť a rafinovanou textovou montáž. Zánik zde vystupuje v mnoha podobách a souvislostech – od pradávných obrazů apokalypsy v podání umbrijských malířů přes zřetelné narážky na zánik Třetí říše, až po autorův deziluzivní pobyt na komunistické Kubě či „současný“ pobyt v Berlíně. Enzensberger bilancuje, a to jak autobiograficky, tak i z hlediska světových dějin. Dávná brantovská Loď bláznů jde ve všech svých podobách nevyhnutelně ke dnu, se všemi svými pasažéry, třídami (cestovními i společenskými) i luxusním vybavením.

Dvanáctiletý Robert nesnáší svého učitele matematiky, protože ten nechává své žáky řešit nudné úlohy a ještě ke všemu jim zakazuje používat kalkulačku. Ale potom Robert potká ve snu Číselného čerta, který jako zázrakem vzbudí jeho zájem o tento předmět. Představí mu s vtipem a šarmem svět, ve kterém čísla mohou fascinovat a udivovat a ve kterém matematika není tak bezútěšná, jak si mnozí z nás myslí. Číselný čert zkrátka ví, jak matematiku zjednodušit přímo ďábelsky.