Helena Epstein

Hluboce procítěné, přesto svěží a nesentimentální paměti jedné asimilované středoevropské židovské rodiny a tří pokolení neobyčejných žen. Působivá mnohagenerační sága oživující starý, zmizelý svět. V roce 1989, po smrti své matky Franci, se Helena Epsteinová rozhodla, že probádá a znovu oživí životy tří žen svého rodu – své matky, babičky a prababičky. Podobně jako většina dětí exulantů a těch, kdo přežili holocaust, ani autorka této knihy neměla téměř žádné doklady či rodinné památky. Jediným mostem k vlastní historii byla – vedle několika fotografií a dopisů – matčina dvanáctistránková rodinná kronika a její nepublikovaná kniha vzpomínek na dobu v koncentračních táborech. Vydala se tedy do Československa, Rakouska a do Izraele, aby tam pátrala po lidech, kteří její rodinu znali, a v knihovnách a archivech na třech kon¬tinentech objevovala stopy příběhů, z nichž skládala bohatou mozaiku života svých předků. Helenina prababička, švadlena Tereza, se zamilovala do křesťana, místo něho však byla provdána za židovského hauzírníka. Zhruba v době, kdy byla Židům v Rakousko-Uhersku přiznána rovnoprávnost, odešla s manželem z Jihlavy do Vídně v naději na lepší život. V roce 1890, po smrti milovaného syna, však ukončila svůj život sebevražedným pádem z okna. Dcera z tohoto manželství Pepi žila poté, co ve svých osmi letech osiřela, v Kolíně v opatrovnictví své pobožné tety Rózy. Na přelomu století se z Pepi stala jedna z pražských „moderních žen“. Zahájila kariéru ve světě velké módy, což ji zavedlo až do Paříže a do Berlína. Stala se ředitelkou módního salonu Morice Schillera a později majitelkou proslulého pražského Salonu Weigert na rohu Spálené ulice a Národní třídy. Pepina dcera Franci – dítě první republiky, které se těšilo všem výdobytkům a vymoženostem nového demokratického státu – byla fascinována módou a od svých patnácti let se fakticky stala partnerkou své matky v salonu, který svým moderním přístupem pomohla postavit na nohy. Její touhy mladé dívky a sebevědomé plány a představy školené módní návrhářky nenávratně narušila a přervala nacistická antisemitská politika, která ji poprvé přivedla k uvědomění, že je Židovka. Nacistické vyhlazování přežila z rodiny jediná, stejně jako její manžel, který v roce 1948, kdy v ulicích Prahy duněl pochod komunistických oddílů a poslední symbol demokracie ve státě Jan Masaryk byl nalezen mrtev pod okny svého bytu, rozhodl za ně oba i za jejich tříměsíční dcerku Helenu: Franci opustila svůj nově otevřený salon a odjela do New Yorku, aby do dvou týdnů opět začala šít a budovat rodině nový život. Příběh Terezy, Pepi a Franci je pro tehdejší dobu v mnoha směrech symbolický a nabízí nám neobyčejný detailní pohled do zmizelého světa mnohonárodnostní společnosti českých zemí. Je to příběh, který vyvolá silné souznění v každém, kdo se pokouší pochopit, jak jsou naše osudy utvářeny vlastní rodinou a historií.

„Děti holocaustu“ – každé z nich je jiné, a přesto všechny sdílejí týž osud. Zatímco jejich rodiče poznali na vlastní kůži nacistickou zvůli a brutalitu, prožili léta v nelidských podmínkách koncentračních táborů a v mnoha případech jen zázrakem unikli smrti, ony samy mají to štěstí, že se narodily po válce a vyrůstaly v době míru. A přesto je holocaust, ačkoli jej přímo nezažily, od dětství proná¬sleduje jako svého druhu prokletí, jako přízrak, kterému nerozumí a který nedokážou pojmenovat, a tíží je jako přetěžké břemeno – břemeno o to tíživější, že mnozí rodiče o prožitých útrapách se svými dětmi nechtějí mluvit, ať už proto, že toho nejsou schopni, nebo své potomky chtějí vzpomínek na nevýslovnou bolest ušetřit, čímž ovšem jejich trauma nevědomky ještě prohlubují… Trauma se pak v životě potomků těch, kteří přežili šoa, projevuje různým způsobem: Někteří žijí tak, jako by byli sami obětí perzekucí, jiní mají pocit, že nežijí ani tak pro sebe jako pro své rodiče a že skrze ně žijí stovky lidí, jejichž životy zmařila válka. Další jsou posedlí představou, že si „musí své odtrpět“, aby se rodičům vyrovnali, a záměrně se vystavují nebezpečným situacím. A jsou i tací, kteří se pokouše¬jí od tíživé minulosti odstřihnout, vzepřít se a po¬přít v sobě židovství. Ať tak či onak „normálně“ žít se jim nedaří, dobře vnímají, že jsou odlišní a tato odlišnost jim mnohdy brání, aby se sžili se svým prostředím. Helena Epsteinová, americká spisovatelka a novinářka židovského původu narozená v Praze, procestovala svět, aby se osobně setkala s lidmi, s nimiž sdílí stejný úděl, a na základě vlastních zkušeností, ale i osobních příběhů a svědectví svých vrstevníků, jakož i systematického historického a psychologického bádání, zmapovala, jaké stopy zanechala otřesná životní zkušenost rodičů – lidí, kteří prošli peklem holocaustu – na jejich dětech narozených po válce. Její Děti holocaustu, které vyšly poprvé v roce 1979, jsou vůbec první knihou, která se transgeneračním přenosem traumatu z genocidy zabývá.

Memoáry americké novinářky a spisovatelky Helen Epstein odhalují intimní tajemství v kontextu dramatické českožidovské minulosti rodičů a amerických poměrů. Hledání tajemství, které autorka tuší, že se odehrálo v jejím dětství a ovlivnilo ji na celý život. Autobiografie O čem se nemluví je třetím dílem Helen Epstein o mezigeneračním přenosu traumatu, autorka tak navazuje na Děti Holocaustu o životě druhé generace a na Nalezenou minulost o moravských kořenech své matky.