Martin Fahrner

Můj tatínek byl opravdu fotbalista a později pracoval na vlečce, babička rozsvěcela výhybky na nádraží v Lysé nad Labem a maminka působila na očním oddělení, kde mi ošetřovala drobnější zranění ze skal… Skutečné lidi i skutečné události jsem si však domýšlel, aby zapadli do mé knihy, a mnohé jsem si raději úplně vymyslel, protože jsem nechtěl vytvořit deníkový záznam a také mi v tom bránila úcta k soukromí mých blízkých. Ale hlavním důvodem bylo, že jsem chtěl vyprávět příběhy postav, hledajících v životě to nejcennější: jeho hlubší smysl. Svou knihou bych rád vzdal hold každému, kdo tohleto úsilí nevzdává. M. F

Martin Fahrner je živým důkazem toho, že autor, jenž neustále nepublikuje, je mrtvý. Ale zároveň i důkazem toho, že když napíše knihu, která se čtenářům usadí v povědomí, není to tak docela pravda… To se Fahrnerovi povedlo hned „prvotinou“ Steiner aneb Co jsme dělali z roku 2001. Na ni o tři roky později navázal ještě útlou Pošetilostí doktora vinnetouologie, načež se na dlouhých deset let odmlčel. Nyní se vrací prózou, která zachycuje Evropu po pádu železné opony, Evropu otevřenou, Evropu, kde si už každý musí zavírat vrátka sám, bez bratříčka. Tímto světadílem v knize Martina Fahrnera putují kříženci „bezdomovců“ a těch, kdo z domova neustále utíkají. Přičemž autor nemá ambici stvořit velkou fresku o Evropě, kde by bylo „všechno“, ale chybělo by tomu to hlavní — lidský rozměr. Jako v předchozích knihách jde totiž Fahrnerovi především o lidi — má své postavy rád a fandí jim. To ale neznamená, že by jejich osudy idealizoval. O to víc jim pak musí držet palce, aby našly cestu… kam? Domů, do svého srdce… Nikdo jiný asi dnes v české literatuře neumí být vůči svým hrdinům tak empatický a zároveň natolik přesný v popisech současného života ve světě, v němž člověk může dělat téměř cokoliv, ale málokdy tím něco změní. Ondřej Horák

Jedná se o příběh tří kamarádů, odehrávající se od osmdesátých let do současnosti. Na pedagogické fakultě v Ústí, kde studují, si vymyslí další předmět: vinnetouologii, ze které se dokonce skládají zkoušky a udílejí doktoráty. Zkoušky se sice odehrávají tajně v zadní časti jedné z ústeckých restaurací, ale přesto neuniknou pozornosti pedagogického sboru, což odstartuje řadu příhod — většinou komických, někdy vážnějších — které ovlivňují přátelství a osudy kamarádů, vlastně už doktorů vinnetouologie.

Můj tatínek byl opravdu fotbalista a později pracoval na vlečce, babička rozsvěcela výhybky na nádraží v Lysé nad Labem a maminka působila na očním oddělení, kde mi ošetřovala drobnější zranění ze skal… Skutečné lidi i skutečné události jsem si však domýšlel, aby zapadli do mé knihy, a mnohé jsem si raději úplně vymyslel, protože jsem nechtěl vytvořit deníkový záznam a také mi v tom bránila úcta k soukromí mých blízkých. Ale hlavním důvodem bylo, že jsem chtěl vyprávět příběhy postav, hledajících v životě to nejcennější: jeho hlubší smysl. Svou knihou bych rád vzdal hold každému, kdo tohleto úsilí nevzdává. M. F

Štěstí. Co je to štěstí? Každý má svoji představu, jen málokomu se ji ovšem podaří naplnit: spokojený partnerský vztah, zdravé a nadané děti, výnosné zaměstnání, doživotní renta, výstavní vila… Jak a za jakou cenu ale dosáhnout štěstí v době českého stalinismu? Čemu všemu byl tehdy člověk vystaven a co všechno musel obětovat? Zvláště když šlo o dceru největšího kulaka na vesnici, studentku gymnázia Zoru Mlynářovou, jež by ráda žila skromně, nepovšimnuta okolím, avšak její „třídní původ“ nic takového nepřipouštěl? Uvědomělá učitelka, zatvrzelí spolužáci, domácnost střežená milicionáři — a k tomu bezhlavá láska k muži, jehož fotka se objeví na „tabuli cti“. Martin Fahrner nahlíží tíživá padesátá léta minulého století svěží optikou, jíž ovšem nezakrývá tragédii obětí režimu, který neměl slitování. V sugestivně napsané novele působí Zorčino vyprávění autenticky a je plné dějových zvratů. Mladá hrdinka sice prokáže kuráž, odolnost i vytrvalost, ale dosáhne v té zpropadené době až na vytoužené štěstí?