Pavel Fischl

Kniha Lidé ve tmě představuje unikátní soubor autentických deníkových záznamů, básní a povídek Pavla Fischla (později známého jako Gabriel Dagan), které vznikaly v letech 1941 až 1943 v protektorátní Praze a následně v terezínském ghettu. Tento literární poklad, který autorův syn Michael Dagan objevil až v roce 2023 v pozůstalosti svých rodičů patnáct let po otcově smrti, nabízí hluboký vhled do nejniternějších pocitů, úvah o sionismu i tvůrčích procesů mladého muže čelícího kruté realitě holokaustu. Publikace mj. uvádí na pravou míru historickou nepřesnost, kdy byl úryvek z Pavlova terezínského deníku v knize Motýli tady nežijí mylně připsán jeho jmenovci Petru Fischlovi, který zahynul v Osvětimi. Dílo tak slouží nejen jako cenné historické svědectví o životě v ghettu, ale i jako hold nezlomné lidské naději a síle uměleckého vyjádření, které Pavla doprovázelo i v jeho pozdějším životě významného izraelského dramatika a psychoterapeuta.

Auschwitz-Birkenau, podzim 1944. Vězeň Kalina ranou pěsti sráží k zemi svého druha, vězně Jermana, jen vteřiny předtím, než by se Jerman ve snaze ukončit svůj život vrhnul na ostnatý drát nabitý elektřinou. "Počkej s tím ještě," říká mu Kalina, "tady bys moc nóbl funus neměl." Takto, s vědomím absurdity situace a dramatu lidské existence v okolnostech vrcholného stadia genocidy, popisuje Pavel Fischl ve své autobiografické novele martyrium v továrně na smrt, kam byl ve 22 letech deportován z Terezína. Sužován steskem po krásném dětství prožitém na Moravě, po milované sestře Mindě a bratru Viktorovi čelí Pavel hororu holocaustu statečně, s empatií, ba i s určitou dávkou černého humoru, díky nezlomnému přátelství svých souputníků, kteří ho nakonec s těžkou dyzenterií doslova dotáhnou pochodem smrti živého až k samému konci války. Rozkol, který se otevírá mezi Pavlovým poetickým, hluboce morálním niterním světem a morbidní realitou let tzv. konečného řešení židovské otázky, při němž bylo zavražděno šest milionu lidí, živí jeho imaginaci a tříbí jeho ryze humanistický postoj.

Auschwitz-Birkenau, podzim 1944. Vězeň Kalina ranou pěsti sráží k zemi svého druha, vězně Jermana, jen vteřiny předtím, než by se Jerman ve snaze ukončit svůj život vrhnul na ostnatý drát nabitý elektřinou. „Počkej s tím ještě,“ říká mu Kalina, „tady bys moc nóbl funus neměl.“ Takto, s vědomím absurdity situace a dramatu lidské existence v okolnostech vrcholného stadia genocidy, popisuje Pavel Fischl ve své autobiografické novele martyrium v továrně na smrt, kam byl ve 22 letech deportován z Terezína. Sužován steskem po krásném dětství prožitém na Moravě, po milované sestře Mindě a bratru Viktorovi čelí Pavel hororu holocaustu statečně, s empatií, ba i s určitou dávkou černého humoru, díky nezlomnému přátelství svých souputníků, kteří ho nakonec s těžkou dyzenterií doslova dotáhnou pochodem smrti živého až k samému konci války. Rozkol, který se otevírá mezi Pavlovým poetickým, hluboce morálním niterním světem a morbidní realitou let tzv. konečného řešení židovské otázky, při němž bylo zavražděno šest milionu lidí, živí jeho imaginaci a tříbí jeho ryze humanistický postoj.