Klaus Förg

Řadový voják Josef Sedlmeier za války prošel různými frontami, byl raněný a jaro roku 1945 ho zastihlo spolu s dalšími vojáky na únikové cestě směrem na západ, domů, případně do amerického válečného zajetí, které nebylo takovým postrachem jako hrozící ruské zajetí. Ale stalo se a na území Československé republiky padl do rukou oddílu Rudé armády. Události dostaly spád a zde začíná příběh, který autor působivě líčí na hranici dokumentu a literárně zpracovaných vzpomínek. Po týdnech v zajateckých táborech v Čechách se Sedlmeier ocitl v nacpaných nákladních vagonech vlaku směřujícího do zajateckých táborů Sovětského svazu. Josef byl velmi mladý, rychle se však naučil strategii přežívání v krutých táborových podmínkách. Jeho odysea ho vedla mnoha zajateckými lágry v jižním Rusku a oblasti Kavkazu, vystřídal četná pracovní komanda, poznal mnoho lidí, zajatců i dozorců, Němců i Rusů. V knize vypráví o dřině, šikaně, nedůstojných životních podmínkách, bezmoci, ale také o přátelství, soudržnosti, pomoci a pochopení. Pracovní šikovnost, nezdolný optimismus a humor a hlavně nezlomná naděje a víra v návrat domů mu pomohly přežít. Vypráví o těžkých časech, ale odstup a získaná životní moudrost mu dovolují čtenáře pobavit i veselejšími historkami.

Dne 15. srpna to začalo. Pokryla nás dělostřelecká palba a palba Stalinových varhanů, která trvala hodiny. Stále si pamatuji, že právě v tu noc došlo k zatmění měsíce. Vypadalo to, že se to perfektně hodí do nálady soudného dne. Ve svých pozicích jsme dokázali vydržet každodenní prudké útoky dva týdny. Pak hrozilo obklíčení, protože Rusové dokázali napravo i nalevo od nás přejít řeku a postupovali podél našich křídel. Proto přišel rozkaz vyklidit pozice a ustoupit zpět. Následujících šest týdnů bylo to nejhorší, co jsem ve válce zažil. Každý den nové situace, noční ústupy, budování obrany a snaha udržet pozici až do večera. A další noc stejná hra. Spánek nepřicházel v úvahu, všichni dosahovali nadlidských výkonů, i když mnoho našich kamarádů padlo, nebo bylo těžce zraněno. Stále slyším jejich křik. na něco takového se nedá zapomenout. Kniha vypráví o osudech německého vojáka Eberharda Dennerleina. Když vstoupil v roce 1936 do 47. ženijního praporu v Mnichově, nastal opravdový zlom v jeho životě. Zavázal se k tomu, že bude po celý život věrně sloužit wehrmachtu. Ve svých dvaceti letech byl již jmenován velitelem roty. Po vojenských misích v Nizozemsku, Belgii a Francii byl v roce 1943 převelen na východní frontu, kde čelil drsné a špinavé realitě války. Jeho další osudy se na konci války protnou i s dějinami Československa. Z Tábora se nakonec dostal do ruského zajetí, kde strávil několik let. Po celou dobu si své zážitky a myšlenky zaznamenával do deníku, který se tak stal důležitým svědectvím jeho života.

Během našich rozhovorů mi s neuvěřitelnou otevřeností vyprávěli, co zažili, co si tehdy mysleli a co cítili. Někteří se během našich rozhovorů rozplakali, přemoženi silou vzpomínek na své traumatizující zážitky. Podrobnosti z těch temných let se jim stále vybavovaly do nejmenších detailů. Ujistili mě, že ty nejstrašnější zážitky nelze potlačit. Každý den se vynořují v paměti a každý den zatěžují život až do vysokého věku. Zároveň si moji svědci uvědomovali, jaké měli neuvěřitelné štěstí, že přežili a že mohou znovu vést normální život. Mezi mnoha mými respondenty jsem nepotkal nikoho, kdo by válku oslavoval. Všichni ze srdce zdůrazňovali, že by se nic podobného už nemělo opakovat. Pro mě se tyto rozhovory staly nejpůsobivějším zážitkem mého života, a to navzdory často děsivým popisům.