Eva Frantinová

Na dvě stě stranách glos, postřehů a vzpomínek na to, jak šel čas, tvůrčí i osobní, se smyslem pro detail, atmosféru i umění říci něco mezi řádky, se Eva Frantinová snaží rozdělit se se čtenářskou veřejností o své leckdy i intimní zážitky a postřehy, včetně muzicírování. Při své literární zpovědi nezapře básnířku, jejíž verše čte již druhá generace.

Básnická sbírka Evy Frantinové. Klíčový význam pro tvorbu měl autorčin dědeček a (od r. 1957) pobyty u něj v Josefově Dole, ale i pozdější studium houslové hry na pražské státní konzervatoři. Časopisecky publikuje od r. 1975 (Tvorba, Literární měsíčník, Kmen, Host, Obrys-Kmen, Salon Práva, rozhlas, Viola), od r. 1979 knižně, kdy debutovala v nakladatelství Mladá Fronta básnickou sbírkou Noci bez krajnic. Do r. 1990 se věnovala převážně poezii, posledních deset let píše básnickou prózu. Za básnickou sbírku Vzkaz bosé stopy jí byla Masarykovou akademií umění udělena Cena K. H. Máchy. Ve slovníku Literatura s hvězdou Davidovou (Votobia) je zastoupena samostatným heslem. Žije v Praze.

V kontextu autorčina díla, (a bez nadsázky lze dodat, že i v kontextu českého písemnictví,) představuje kniha Prstem po mapě těla zcela výjimečný literární počin. Její erotické básně v próze zaujmou nespoutanou imaginací kontrastující s bravurním využitím možností jazyka; spojením lyrického nazíraní skutečnosti s až brutálně otevřeným pohledem na intimní sféru. Je to výpověď nezvyklá už samotným faktem, že přichází právě od ženy-autorky. Cosi obdobného zatím známe snad jen z několika (dnes téměř kultovních) básní Jany Krejcarové, jejíž texty měly ovšem spíše epigramatický ráz. Po půlstoletí je zde znovu práce, která se může stát — a jistě i stane — skutečnou literární událostí. Druhé, opravené vydání.

V kontextu autorčina díla, (a bez nadsázky lze dodat, že i v kontextu českého písemnictví,) představuje kniha Prstem po mapě těla zcela výjimečný literární počin. Její erotické básně v próze zaujmou nespoutanou imaginací kontrastující s bravurním využitím možností jazyka; spojením lyrického nazíraní skutečnosti s až brutálně otevřeným pohledem na intimní sféru. Je to výpověď nezvyklá už samotným faktem, že přichází právě od ženy-autorky. Cosi obdobného zatím známe snad jen z několika (dnes téměř kultovních) básní Jany Krejcarové, jejíž texty měly ovšem spíše epigramatický ráz. Po půlstoletí je zde znovu práce, která se může stát — a jistě i stane — skutečnou literární událostí. Druhé, opravené vydání.