Hans-Georg Gadamer

Diela v tomto vydaní, ktoré, s výnimkou jedného, boli napísané v 80. rokoch 20. storočia, odhaľujú silu a mladosť ducha, ktorý ako svedok storočia je už súčasťou dedičstva, o ktorom hovorí. Názov tohto zväzku Gadamerovho diela vyjadruje to, čo bolo stredobodom jeho intelektuálnej práce. Gadamer, narodený v prvých mesiacoch roka, ktorý znamenal začiatok storočia, je príkladným dedičom tohto dedičstva. Nielen vďaka svojej bystrej a aktívnej dlhovekosti, ale aj preto, že jeho osobnosť spojila niektoré kultúrne prúdy, ktoré tvoria toto dedičstvo, ktorého je už teraz dôležitou súčasťou. Základné témy, ktorými sa zaoberá kniha „Dedičstvo Európy“, však v zásade nie sú tie, ktoré majú do činenia s praxou textovej hermeneutiky. Gadamer, svedok dramatického obdobia európskych dejín, sa snaží objaviť kanály kultúrnych dejín, ktorými prúdia tie iné skutočné dejiny, ktoré podmieňujú ľudský život. Dedičstvo Európy, o ktorom sa tu diskutuje, predpokladá niektoré z najpodstatnejších obsahov dejín. Ústredným problémom mnohých Gadamerových esejí je úloha Európy a európskej kultúry v súčasnom svete – niečo, čo bolo pre Gadamera obzvlášť naliehavé s príchodom opätovného zjednotenia Nemecka a rozširovaním Európskeho spoločenstva. Tu sa však do popredia dostáva aj množstvo ďalších úzko súvisiacich otázok: povaha a úloha modernej vedy a techniky a spolu s tým aj úloha humanitných vied; otázka vzdelávania a najmä humanitného vzdelávania otázka porozumenia medzi kultúrami a najmä medzi náboženstvami. Okrem toho Gadamer písal o otázkach týkajúcich sa práva, etiky, meniaceho sa charakteru modernej univerzity, súvislosti medzi filozofiou a politikou a povahy lekárskej praxe a konceptu zdravia. Mimoriadne bohatstvo tém a prekvapujúco široké obzory v Gadamerovom diele vedú nás k otázkam, ktoré sa týkajú poznania a predovšetkým života ľudí, od ktorých toto poznanie pramení.

Středobodem předložených přednášek je zrod dějinného vědomí v humanitních vědách. Gadamer načrtává, jak se toto vědomí vyvíjelo napříč Schleiermacherovým, Hegelovým, Droysenovým a Diltheyovým dílem. Zvláštní důraz klade na Heideggerovu hermeneutiku fakticity. Na pozadí této skici rozvíjí vlastní koncepci hermeneutiky, a přednášky proslovené francouzskému publiku krátce po sepsání knihy Pravda a metoda tak čtenáři nabízejí výstižný úvod do Gadamerova hlavního díla.

Druhý svazek Gadamerova projektu filosofické hermeneutiky výběrově shrnuje texty zveřejněné po prvním vydání Pravdy a metody roku 1960. Gadamer se v nich vyrovnává s kritickým ohlasem na svou knihu, když jednak dějinně prohlubuje a rozšiřuje, jednak analyticky zpřesňuje uzlová místa prvního svazku. Ke klíčovým podnětům patřily veřejné rozpravy se stoupenci metodologické hermeneutiky E. Bettim, E. D. Hirschem jr., nebo H. Albertem (již počátkem 60. let), s J. Habermasem, K.-O. Apelem či A. Wellmerem o univerzalitě hermeneutiky (od roku 1967 nejprve v diskusích s Kritickou teorií o metodologii sociálních věd) či s francouzským poststrukturalistickým myšlením zastoupeným dekonstrukcí J. Derridy (počínaje rokem 1981). Gadamer znovu otevírá otázky vztahu mezi hermeneutickou zkušeností a metodickým poznáním, poměru k řeči a tradici, výkladu pojmu „předsudek“ či vztahu ke kritice ideologie apod. V četných nábězích, z posunutých zorných úhlů a s odkazy na hojné prameny z dějin myšlení nabízí argumentační figury a konkrétní historické doklady pro základní teze univerzální hermeneutiky, tj. pro úvahy o zásadně ne-metodické bytnosti „hermeneutické zkušenosti“, pro pojetí pojmu „zkušenosti“ a „zakoušení“ (proti pojmům „prožitku“ a „prožívání“, vázaným na subjekt) jako něčeho, čím procházíme, co přesahuje subjektivitu a stává se „děním“ a „událostí“, a nakonec pro svůj univerzální pojem „rozumění“ jako jednoty rozumějícího a rozuměného, jako vystupování ze sebe k jinému sebe sama, jako vyhlížení a pohlížení rozumějícího na svět, které souvisle přechází v prohlížení sebe samého.

Práce významného německého filozofa se zabývá společným filozofickým základem Platóna a Aristotela.

Pojednání Pravda a metoda (1960) se vedle Heideggerova Bytí a času (1927) řadí ke klíčovým dílům německé filosofie 20. století a k několika málo přelomovým příspěvkům k otázce povahy humanitních věd vůbec. „Metoda“ v názvu knihy naznačuje, že dílo se zrodilo jako plod 50. a 60. let 20. století. Poválečné okouzlení technologií a víra ve zřejmý pokrok techniky se odrazily v novopozitivistických teoriích vědy a jejich přesvědčení o spojitém a vzestupném vývoji vědeckých teorií. Snahy zasadit také vědecké teorie do širšího rámce kultury (Th. Kuhn) stejně jako tvrzení o naprosté anarchii na poli logiky vědeckých teorií (P. Feyerabend) měly teprve přijít. Gadamerova vlastní rozprava o metodě tak vyrůstala ze zcela odlišné tradice. Propůjčuje širší obsah Heideggerově myšlence filosofické hermeneutiky, když jednak prohlubuje jeho úvahy o bytnosti „hermeneutické zkušenosti“, o bytnosti dějin a živém bytí v tradici a jednak přenáší čistě filologický výklad tradice na otevřenou oblast filosofického pohybu myšlení. Přesto nejhlubší přínos Pravdy a metody netkví v tom, že předkládá určité dějiny a teorii (filosofické) hermeneutiky, nýbrž v jejím spekulativním nároku. Na otázku po možnosti rozumění odpovídá tím, že rozkrývá jeho spekulativní ráz a vyvozuje tak nejzazší důsledky pro samu hermeneutickou praxi: zdůrazňuje nezbytnost časového odstupu, popisuje hermeneutický kruh, hájí produktivitu před-rozumění a dialektiku předsudků. Proti odcizení metody vyzdvihuje nemetodické rozumění a nemetodickou pravdu věcí. Proti formalismu čistého rozumu, proti představě svobody jako uvolnění od veškeré tradice a autority, které však přineslo jen znevolnění filosofie nárokem pozitivních věd, hájí rozumění jako plod dialekticko-spekulativní součinnosti, trvalého úsilí o vyjasnění smyslu tradice a autority coby zdroje tohoto smyslu. Tváří v tvář napětí mezi metodou a pravdou se přimlouvá za návrat k dávné hloubce filosofie, jejímž středem je řeč, hra s řečí, ba hra řeči samé, která se v ničem nepodobá formální hře podle pravidel, ale naopak týká se pravdivosti obsahů, jež jsou ve hře a oslovují nás.