Jan Géryk

V publikaci její autoři mapují některé z osudů devětaosmdesátého ať už jako étosu, souboru hodnot či události otevírajícího pole pro aktualizaci různých potencialit vývoje v českém veřejném prostoru. Ptají se, kde přebývá devětaosmdesátý, přičemž přebývání v sobě skrývá dvě podoby. Může naznačovat pátrání po posledních zbývajících prostorech, kde lze devětaosmdesátý ještě nalézt, ale také identifikaci míst, kde devětaosmdesátý přebývá v tom smyslu, že je ho tam přespříliš. To je rámec, ze kterého vycházejí jednotlivé studie v knize. Ty promýšlejí ideu revolučního období jako času otevření široké škály možností společenského vývoje, věnují se konkrétním diskursům vycházejícím z revoluční situace či ovlivněným dědictvím devětaosmdesátého a zaměřují se i na porevoluční společenská štěpení a na jejich souvislost se současnými interpretacemi historických událostí.

Studie o osudech českého devětaosmdesátého nabízejí historický a teoretický základ pro kritická zamyšlení nad zobrazováním listopadu 1989 ve veřejném prostoru. Třicetileté výročí sametové revoluce bylo příležitostí znovu promýšlet nejen zakladatelské mýty postkomunistického českého státu, ale také současného stavu zemí středoevropského regionu či evropského projektu jako celku. Disciplinárně různorodá kolektivní monografie (jednotlivé kapitoly jsou ukotveny v historii, právu, politické teorii či mediálních studiích) tak vede čtenáře ke kritické reflexi sametové revoluce a více než třiceti let, které po ní následovaly.

Ve společnosti, která o sobě není schopna vyprávět, je obtížné nacházet smysl. Máme k dispozici nepřeberné množství nástrojů k šetření času — a přitom nic nestíháme. Dějinné události jako by bez přestání probíhaly kolem nás. A přece jsou hned zapomenuty, jelikož se z nich nedá sestavit jednolitý, smysluplný příběh. Podobné je to i s lidským životem, který se roztříštil do tisíce přítomností. Žijeme v časovém paradoxu: neustále se něco děje a zároveň se nic nemění. Projevem tohoto stavu „zběsilé strnulosti“ jsou pak mimo jiné i úzkostné stavy a deprese, jejichž diagnóz rok od roku přibývá. Kniha Společnost úzkosti vypráví o původu tohoto paradoxu — o mizení prostoru politiky coby společenského synchronizátoru a místa vyprávění o minulosti i vytváření představ o budoucnosti. A také o tom, jak je vzniklé vakuum zaplněno informacemi, zbožím, zážitky a chronickou úzkostí ze skutečnosti, že nic z toho nedává pořádně smysl.