Sue Grafton

Onoho podzimu mi obrátili život vzhůru nohama dva mrtví muži. Jednoho jsem celkem dobře znala a druhého v životě neviděla, až v márnici. V prvním případě šlo o místního soukromého detektiva pochybné pověsti. Někdo ho zastřelil v Santa Terese na pláži. Na pohled to vypadalo jako nevydařené přepadení. Druhého mrtvého našli na stejné pláži o šest týdnů později. Přespával pod širou oblohou. Patrně bezdomovec, totožnost neznámá. Ale v kapse kalhot měl lísteček se jménem a telefonním číslem Kinsey Millhoneové. Koronerův úřad proto povolal Kinsey, aby mrtvého identifikovala. Jenže ona ho nezná. Dvě zdánlivě nesouvisející úmrtí – jedna vražda, jedna na pohled přirozená smrt. A když se Kinsey trochu víc ponoří do záhady „pana Bezejmenného“, začnou na povrch vyplouvat zvláštní souvislosti. Jeden problém zanedlouho vyřeší – najde klíč k totožnosti neznámého nebožtíka. „A právě to,“ říká Kinsey, „otevřelo dvířka Pandořiny skříňky. Až druhý den mi došlo, kolik rarachů jsem tím vlastně vypustila, nejdřív jsem byla sama se sebou náramně spokojená.“ Tenhle příběh má víc rovin a jeho hladina je na pohled čirá a nezčeřená, ovšem pod ní se vzdouvají nebezpečné víry a temné proudy zrady, nepochopení a letité nenávisti, vynořují se nečekané komplikace a nakonec i úkladná vražda. A Kinsey se – nikoli vlastním zaviněním – ocitá ve střetu zájmů.

Pokračování „abecedy zločinu“ Jeden z nejtemnějších a nejznepokojivějších případů Kinsey Millhoneové začíná v roce 1979, kdy čtveřice žáků prestižní soukromé školy sexuálně zneužije čtrnáctiletou spolužačku – a vše ještě k tomu nafilmuje. Krátce nato se kazeta se záznamem ztratí a dojde k vraždě jiné spolužačky, podezřelé, že ji ukradla. Rozjíždí se vyšetřování a jeden z chlapců se uvolí vypovídat – a díky tomu se podaří usvědčit dva z pachatelů. Avšak vůdce gangu beze stopy uniká. Teď je rok 1989 a jeden ze dvou usvědčených násilníků, Fritz McCabe byl propuštěn na svobodu. Je to nevypočitatelný, náladový mrzout, otrávený z věčného dohledu rodičů, kteří mu až příliš připomínají dozorce v pasťáku. A pak jednoho dne přijde poštou ztracená kazeta a spolu s ní žádost o výkupné. McCabeovi začnou jednat a poprosí o pomoc. Kinsey; ona se tak stává víc než jen pozorovatelkou jejich rodinného dramatu. Nerudného Fritze při tom nespouští z očí. Jenže se ukáže, že Fritz není jediný, koho pronásleduje minulost. Stopy po sobě zanechává i zákeřný sociopat, podle všeho úmyslně. Že by šel Kinsey po krku…?

Každá z devíti povídek, které knihu otevírají, je klenotem detektivní fikce. Za tři desetiletí, před nimiž se Kinsey zrodila, se toho odehrálo hodně, proto bychom mohli snadno zapomenout, že se hrdinka stala součástí převratné vlny ve vývoji detektivního románu, vlny, kde ženy přestaly být pouze oddanými parťačkami drsných detektivů a postavily se na vlastní nohy, začaly vyslovovat vlastní pronikavé postřehy a mít vlastní vyhraněné názory. A právě tato výmluvnost, ostrovtip a neuctivé poznámky byly důvodem, proč si již s první knihou – A… jako alibi – čtenáři Kinsey tak zamilovali. Dokazuje to, že byla od samého začátku silnou postavou. Třináct povídek z druhé části souboru napsala autorka během deseti let po matčině smrti. Vystupuje v nich postava Kit Blueové, což je jakési mladší alter ego samotné Sue. Jsou to temné příběhy s jasně patrným spodním proudem zármutku a tiché bolesti. Rodina Graftonové byla zdrcena, jak to ostatně v těchto situacích bývá, vyprávění však s moudrostí a citem popisuje cestu od prvotního vzteku přes smíření a odpuštění ke konečnému nalezení bezbřehé lásky. Emocionální náboj je velmi silný. Sue se v minulosti párkrát letmo zmínila o alkoholismu svých rodičů – problém podle všeho začal v době, kdy se její otec vrátil z války. Některé věci se o svých rodičích nikdy nedozvíme, a stejně tak ani Sue neví, co její rodiče vedlo k závislosti; ona však právě kvůli tomu vyrůstala v nebývalé volnosti. Mohla číst, co chtěla, chodit, kam se jí zlíbilo, plout na vlnách představ, jenže ruku v ruce s volností přišla citová rozháranost a nevyrovnanost. Sue si přísně hlídá své soukromí a dalo by se říci, že je uzavřená. Nynější odhodlání promluvit takto otevřeně svědčí o tom, že se s minulostí vyrovnala. Přesto píše: „Žijeme v době, kdy se každý každému se vším svěřuje. Já však nestojím o to, aby se na mě lidé dívali jako na autora, který si libuje ve svém pohnutém životním osudu a ještě se na něm obohacuje. S odstupem padesáti let stále pociťuji rozpaky a nechce se mi odhrnout závoj halící období, kdy jsem byla zmatená a nejistá. Kéž by se v životě daly provádět stejné redakční úpravy jako v próze. Bylo by fajn mít možnost vrátit se zpátky a přepsat svůj životní příběh do lepší podoby, zbavit ho slabých míst a opravit chyby, které ve světle pozdějších zkušeností tolik bijí do očí. Zjistila jsem však, že snaha zakrýt sám před sebou nepříjemné věci vlastního života vede k tomu, že člověk zakryje i ty dobré, které jsou v bahně na dně přece jen schované. Minulost je pevný celek a já nevěřím, že lze říct jen část pravdy, aniž by člověk odhalil takřka celou. Zkušenosti nejsou zadarmo a já za své zmoudření zaplatila po čertech vysokou cenu.“ A na tom se všichni, kdo se odvážili ohlédnout se za vlastní minulostí, jistě shodnou. Moudrá žena. Nápaditá autorka.

Reba Laffertyová, jediná dcera snad až příliš milujícího otce, se po řadě problémů dostala do kalifornského nápravného zařízení pro ženy. Ve dvaatřiceti letech je propuštěna na svobodu a jejímu otci velmi záleželo na tom, aby už nesešla z cesty, aby se držela doma a nebrala drogy, nepila a neoddávala se hazardu. Jenže život není nikdy tak jednoduchý, jak to vypadá, a Reba se na svobodě neohřála ještě ani dvacet čtyři hodin, když se přihlásil jeden starý známý...

Každá z devíti povídek, které knihu otevírají, je klenotem detektivní fikce. Za tři desetiletí, před nimiž se Kinsey zrodila, se toho odehrálo hodně, proto bychom mohli snadno zapomenout, že se hrdinka stala součástí převratné vlny ve vývoji detektivního románu, vlny, kde ženy přestaly být pouze oddanými parťačkami drsných detektivů a postavily se na vlastní nohy, začaly vyslovovat vlastní pronikavé postřehy a mít vlastní vyhraněné názory. A právě tato výmluvnost, ostrovtip a neuctivé poznámky byly důvodem, proč si již s první knihou – A… jako alibi – čtenáři Kinsey tak zamilovali. Dokazuje to, že byla od samého začátku silnou postavou. Třináct povídek z druhé části souboru napsala autorka během deseti let po matčině smrti. Vystupuje v nich postava Kit Blueové, což je jakési mladší alter ego samotné Sue. Jsou to temné příběhy s jasně patrným spodním proudem zármutku a tiché bolesti. Rodina Graftonové byla zdrcena, jak to ostatně v těchto situacích bývá, vyprávění však s moudrostí a citem popisuje cestu od prvotního vzteku přes smíření a odpuštění ke konečnému nalezení bezbřehé lásky. Emocionální náboj je velmi silný. Sue se v minulosti párkrát letmo zmínila o alkoholismu svých rodičů – problém podle všeho začal v době, kdy se její otec vrátil z války. Některé věci se o svých rodičích nikdy nedozvíme, a stejně tak ani Sue neví, co její rodiče vedlo k závislosti; ona však právě kvůli tomu vyrůstala v nebývalé volnosti. Mohla číst, co chtěla, chodit, kam se jí zlíbilo, plout na vlnách představ, jenže ruku v ruce s volností přišla citová rozháranost a nevyrovnanost. Sue si přísně hlídá své soukromí a dalo by se říci, že je uzavřená. Nynější odhodlání promluvit takto otevřeně svědčí o tom, že se s minulostí vyrovnala. Přesto píše: „Žijeme v době, kdy se každý každému se vším svěřuje. Já však nestojím o to, aby se na mě lidé dívali jako na autora, který si libuje ve svém pohnutém životním osudu a ještě se na něm obohacuje. S odstupem padesáti let stále pociťuji rozpaky a nechce se mi odhrnout závoj halící období, kdy jsem byla zmatená a nejistá. Kéž by se v životě daly provádět stejné redakční úpravy jako v próze. Bylo by fajn mít možnost vrátit se zpátky a přepsat svůj životní příběh do lepší podoby, zbavit ho slabých míst a opravit chyby, které ve světle pozdějších zkušeností tolik bijí do očí. Zjistila jsem však, že snaha zakrýt sám před sebou nepříjemné věci vlastního života vede k tomu, že člověk zakryje i ty dobré, které jsou v bahně na dně přece jen schované. Minulost je pevný celek a já nevěřím, že lze říct jen část pravdy, aniž by člověk odhalil takřka celou. Zkušenosti nejsou zadarmo a já za své zmoudření zaplatila po čertech vysokou cenu.“ A na tom se všichni, kdo se odvážili ohlédnout se za vlastní minulostí, jistě shodnou. Moudrá žena. Nápaditá autorka.

Román je inspirovaný nevyřešenou vraždou, ke které došlo roku 1969. Dva policisté, kteří vraždu tehdy vyšetřovali, se rozhodnou po 18 letech případ ještě jednou otevřít. Věří, že pokud se oběť podaří identifikovat, najít konečné řešení už nebude problém.

Je duben, rok 1988 a Kinsey Millhoneová oslaví za měsíc osmatřicáté narozeniny. Sedí sama ve své kanceláři, na stole před sebou hromadu lejster, když se nečekaně objeví zvláštní mladík. Vypadá mladší, než ve skutečnosti je, možná ani alkohol by mu v krámě

Kinsey Millhoneová sedí sama ve své detektivní kanceláři, když se nečekaně objeví zvláštní mladík. V novinách si přečetl o únosu děvčátka, k němuž došlo již před více než dvaceti lety, a to v něm vyvolá řadu vzpomínek. Stal se totiž podle všeho svědkem tichého, utajeného pohřbu té holčičky. A od Kinsey žádá, aby mu pomohla najít její tělo a také člověka, který ji zabil. Stalo se to už hodně dávno a stop už mnoho nezbývá, ale Michael Sutton - jak se mladík jmenuje - platí hotově, takže Kinsey souhlasí, že mu dá jeden den…