Gian Griffi

Dobrodružný milostný humoristický protiválečný román z doby Italské sociální republiky: "Být lyričtí a ironičtí je to jediné, co nás chrání před naprostým zoufalstvím." Únor 1944. Ve fašistické Republice Salo, kolaborující s nacisty, zuří partyzánská válka, dezerce vojáků jsou na denním pořádku, stejně jako nálety Spojenců. Na velitelství Republikánské národní železniční gardy v Asti přijde rozkaz shora, že je třeba pro nacisty bezodkladně vytvořit podrobnou železniční mapu Mexika. Úkolem je pověřen voják Cesco Magetti, který o Mexiku neví zhola nic, a navíc se potýká s úpornou bolestí zubu. Jenomže rozkaz je rozkaz, a tak se Cesco vydává na nekonečnou pouť po Asti a okolí, během níž se setká s řadou svérázných postav, jako je krásná knihovnice Tilda, mladí příslušníci podzemního hnutí Ettore a Nicolao či hrobníci Lito a Mec, kteří v minulosti stavěli železnice ve střední Americe. Na pozadí Cescova příběhu se tak rozvíjejí další a další dějové linie, včetně osudu německého úředníka Bardolfa Grafa, který svou zálibou ve vlacích celý kolotoč událostí nevědomky odstartoval. V mnohovrstevnatém románu, v němž se s každou kapitolou střídají vypravěči a úhly pohledu, styly i jazykové rejstříky, komika s tragikou a jehož dílčí příběhy se nakonec protnou, vypráví Gian Marco Griffi s notnou dávkou fantazie jednu z nejsmutnějších i nejchaotičtějších kapitol z dějin svého rodného Monferrata a ukazuje na absurditu války. Období těsně po zhroucení fašistického režimu, kdy se Itálie rozdělená Gustavovou linií ocitla v občanské válce, bylo literárně nahlíženo hlavně z perspektivy partyzánů. Griffi si záměrně vybral vojáka sloužícího Italské sociální republice, mladíka, který rozhodně není horlivým přívržencem režimu, v němž vyrůstal, ale který se dostane do vleku velkých dějin a při svém hledání nedosažitelné knihy o železnicích Mexika dospěje do bodu, kdy se musí rozhodnout, na čí straně stát.

Co si počít s přejetým jezevcem? Dá se umřít tmou? A kam se poděly všechny světlušky? Zádrhely jsou tvořeny tematicky a stylisticky různorodými povídkami, ty však dohromady skládají mozaiku úzce i volně propojených příběhů. V jejím centru je parta kamarádů a její půdorys je vesměs vymezen Monferratem, svérázným a lidnatým krajem s dlouhou a bohatou historií, v němž se rodí dobré víno a také dobří spisovatelé jako třeba Beppe Fenoglio, Umberto Eco nebo právě Gian Marco Griffi. Jeho Zádrhely jsou nepatetickým vyznáním lásky Monferratu a Monferraťanům, jejichž smysl pro nadsázku a absurdní humor i dar vyprávět historky by českému čtenáři nemusely být cizí, stejně jako ho může potěšit, že protagonisty jednoho z příběhů jsou fiktivní čeští literáti. Témata povídek jsou často vážná až tragická, mají v nich místo nemoc, katastrofa, válka, smrt, ale jsou zpracována především jako literární topoi, jelikož dalším pojítkem jednotlivých textů je čtenářská a spisovatelská vášeň. Některé povídky mají přímo metaliterární charakter, a přitom z nich sálá život a empirie, nejsou to stylistická cvičení. Ve vypravěčových slovech totiž nacházíme „něco bezútěšně cizího a překvapivě univerzálního […], co dospěje do té zastrčené části mozku, kde sídlí soukolí, které umí uvést do pohybu pouze literatura.“