Jana Guljuškina

Jolka si myslí, že studijní pobyt v Petrohradu je dobrý nápad, jak za sebou spálit mosty. Jak se naučit být sama a hlavně získat nový pohled na značně komplikované rodinné a milostné vztahy, které nechala doma. Cizí prostředí, cizí jazyk, poznávání velkoměsta na Něvě i lidí v něm s sebou ale znovu přináší vztahy, které se - vlastně nepřekvapivě - začínají Jolce značně komplikovat. Rozervaná hrdinka z 21. století vypráví expatovskou variaci na stále stejné téma: člověk sám před sebou neuteče ani na kraj světa.

Může být někdy krok zpátky nutný k tomu, aby se člověk odrazil k cestě vpřed? Možná že tam někde pod vyslovenými strachy a pochybami leží pevná půda. Hlavní hrdinka autorčina druhého románu se stěhuje se svým ruským manželem a malým synem do Petrohradu. Tam ji pohltí temnota absurdního, byrokracií ovládaného, nesrozumitelného světa, prostoupeného navíc pochybnostmi nad vlastní rolí matky, beznadějí a podrážděností střídající vyčerpání v začarovaném kruhu. Návrat do Čech pak není útěkem, ale snahou začít znovu — než se temnota zase přihlásí o slovo. Nemůžeme snad bez temnoty a agrese být?