Peter Handke strana 2 z 2

Bývalý brankář Bloch je patrně vyhozen z práce. Jde do kina. Policisté pátrají po zmizelém chlapci. Existenciální drama v kulisách rakouského pohraničí může začít. Mezi vnitřním životem Josefa Blocha a vnějším světem, který pozoruje, se otevírá propast, kterou jazyk, jak se zdá, nedokáže překlenout. Co znamenají slova, co předměty, co činy? Záleží na vraždě? Celek se rozpadá, zůstávají detaily. Co s nimi? Zneklidněný čtenář nepřestává bloudit. Přesto je třeba volit - situace brankáře při penaltě je metaforou člověka vystaveného volbě a symbolizuje zároveň i jeho životní šance. Na závěr se kope vršovický dloubák. Peter Handke (1942) - enfant terrible evropské avantgardy, autor několikrát nominovaný na Nobelovu cenu, kterou pro své "nesprávné" politické postoje nejspíš nikdy nezíská, tvůrce, který umíněně trvá na utopickém charakteru literatury. Světový ohlas mu získala již jeho raná novela Úzkost brankáře při penaltě (1970). První rok se knihy prodalo 75 000 výtisků. Na její motivy byl v roce 1972 natočen stejnojmenný film Wima Wenderse.

Kniha Pět her přináší průřez dramatickou tvorbou světově uznávaného a kontroverzního rakouského autora, žijícího dlouhodobě ve Francii, Petera Handkeho. Handke ruší divadelní mimesis, napodobení skutečnosti, ve svých textech vytváří realitu svébytného novodobého mýtu a vypůjčuje si přitom citáty z křesťanské, asijské či germánské tradice, od Goetha, stejně jako z německého romantismu, z libret Mozartových oper, ale i z hitů pop-music. Výbor přináší texty, tematicky i žánrově reprezentativní pro jednotlivé varianty Handkeho poetiky dramatu v časovém rozpětí od počátku 70. let po rok 2006: od básnivé kritiky kapitalismu a podobenství života jako hry v dramatu Nerozumní vymřou, přes autobiografickou dramatickou báseň Přes vesnice, putování sedmi poutníků do země zaslíbené ve Hře o ptaní, až po lyricko-epickou fragmentární koláž Proč kuchyň? a epizující scénář Stopy zbloudilých, jehož jedinou mluvící postavou je brechtovský komentátor, který čtenáři zprostředkuje veškeré scénické dění.

Hra P. Handkeho v roce 1966 působila jako jeden z největších skandálů evropského divadla, neboť v ní nabourává veškeré konvence správně napsaného dramatu i divadelních postupů, skryta je v ní silná kritika života šedesátých let. Cílem hry však není pouhá provokace, zkoumá především funkci divadla ve společnosti, pro kterou vzniká.

Hra P. Handkeho v roce 1966 působila jako jeden z největších skandálů evropského divadla, neboť v ní nabourává veškeré konvence správně napsaného dramatu i divadelních postupů, skryta je v ní silná kritika života šedesátých let. Cílem hry však není pouhá provokace, zkoumá především funkci divadla ve společnosti, pro kterou vzniká.

Vypravěčem Handkovy prózy je samotář provozující hostinec v někdejší klášterní zahradě. Příběh, odehrávající se v současnosti, začíná ve chvíli, kdy do hostince dorazí Don Juan – nikoli však takový, jak ho známe z literární tradice, nýbrž jako ten, kdo je na útěku, jako otec, který ztratil své dítě, a jako postava sice zcivilněná, přesto však magická. Svému hostiteli líčí příběh svých posledních sedmi dnů, které strávil postupně v Gruzii, Damašku, Maroku, Norsku, Holandsku a nakonec v nějaké zemi beze jména. Třebaže příběh je redukován na určité momentky, toto zdánlivé ochuzení na druhé straně dává celému vyprávění zvláštní přeludnost. Don Juan, jenž se bez vysvětlení, znenadání ocitá ve 20. století, je autorem „přeinterpretován“: nikoli svůdce, nýbrž spíše bloudící a hledající, jenž je nadán jasnozřivostí, kterou možná na okamžik propůjčuje i druhým. Vždy však stojí vůči druhým v odstupu, a to v takové míře, že mnohé by nakonec mohlo být i jen jeho představou, fikcí, iluzí – stejně jako iluzí by mohl být i Don Juan oné dlouhé kulturní tradice. Handkova próza nedává žádná řešení, odmítá odpovídat – stejně jako Don Juan sám – na otázky, ale právě proto je čtenářsky velmi vděčná: svůdnost Dona Juana přešla do nedořečenosti, která ho vytrhla z postavy modelu a vrátila mu nejednoznačnost.

Marianne, dreißig Jahre alt, und ihr achtjähriger Sohn Stefan warten auf die Rückkehr Brunos, des Mannes und Vaters, von einer mehrmonatigen Geschäftsreise. Am Abend holt sie ihn am Flughafen ab. Er erzählt von seinem Allein- und Fremdsein in Finnland, vo

Román jedného z najvýznamnejších súčasných rakúskych autorov nie je ani zďaleka plynulým rozprávaním, skôr mozaikou z detailných opisov mikrosveta, väčšinou z neurčitých geografických lokalít, ale i z vnútorných pocitov postáv. Príbeh a tvorba, step a písanie sa zlievajú v jedno: do neopakovateľného, jedinečného diela.

In Kindergeschichte erzählt Peter Handke die ersten zehn Jahre im Leben eines Kindes und die Geschichte der ihm zugehörigen Erwachsenen. Weit entfernt von jeder Verharmlosung, aber auch aller pädagogischen Intention, nimmt der Erzähler dem Kind (und den Kindern) gegenüber die Haltung eines Geschichtsschreibers ein