Hanuš Jiří

Ukrajinské události, vnitřní vývoj Ruska a konečně i politika takzvaného Západu byly motivacemi setkání o vztahu Ruska a Západu (a vice versa) v dějinách i současnosti, setkání, z něhož vznikl tento soubor textů. Přispěvatele zajímaly různé věci: jak vypadala ruská diplomatická poselstva v raném novověku, jaká byla tvářnost ruské politiky a kultury v 19. a 20. století, nakolik se ovlivňovaly různé evropské společnosti navzájem. Jistý leitmotiv všech dílčích otázek vytváří výraz (ne)porozumění v podtitulu publikace. Vyjadřuje zásadní problém soudobých kulturních dějin. Do jaké míry můžeme mluvit o „překladu“ kultur, o jejich vzájemném sdílení, o pochopení či naopak nepochopení základních společenských struktur navázaných jak na národní státy, tak na širší kulturní okruhy? Jak rozuměl a rozumí Západ Rusku a Rusko Západu, co vytváří podmínky tohoto dorozumění a co ho naopak deformuje? Uvedené otázky jsou ovšem jednotlivými texty pouze nastíněny, otevírají však prostor, který si bude i v blízké budoucnosti vyžadovat velmi přesné a historicky i politologicky poučené odpovědi. Jiří Hanuš, Vít Hloušek, Kateřina Hloušková, Jan Holzer, Petr Horák, Denisa Nečasová, Jaroslav Střítecký, Petr Suchý, Josef Šaur, Jiří Štaif, Radomír Vlček

Příspěvky ze senátní konference pořádané Centrem pro studium demokracie a kultury. Sborník z konference pořádané Centrem pro studium demokracie a kultury ve spolupráci se Senátem PČR v listopadu 2016, která se věnovala dnes tolik diskutovanému tématu hodnot. Základní ideou setkání bylo představit hodnoty zejména v jejich vazbě na instituce, které je chrání, udržují a předávají dál. Kniha proto obsahuje příspěvky věnované jak veřejnému a politickému rozměru hodnot, tak i jednotlivým nositelům hodnot, jakými jsou například rodina, skautské hnutí, univerzita nebo zahraniční diaspora. Stranou nezůstala ani otázka po vztahu mezi hodnotami a křesťanskou etikou a spiritualitou.

Pod názvem Válka světů se skrývají eseje, úvahy a glosy, většinou publikované v časopise Kontexty, v Lidových novinách a na portálu Pravý břeh v letech 20132017. Autor se v nich věnuje literatuře, náboženství a politice, tedy svým koníčkům. V oblasti literární aktualizuje významné romány 19. a 20. století, v oblasti náboženské ironizuje nepochopení základních křesťanských hodnot, v oblasti politické obhajuje konzervativní a klasicky liberální pohled na člověka a svět. Život je podle něj slzavé údolí, do kterého však kanou i krůpěje Božího milosrdenství.

RIO PREISNER, 1925 (Mukačevo)- 2007 (Indianola), byl básník, esejista, filozof, teatrolog, germanista a překladatel. Pocházel z české úřednické rodiny. V Mukačevě začal studovat na reálném gymnáziu, po krátkém pobytu v Přerově pokračoval v gymnazijních studiích v Praze-Smíchově. Po maturitě pracoval až do konce války jako dělník v ČKD Praha. V letech 1945-1950 studoval na FF UK germanistiku. V letech 1952-1954 vykonával vojenskou službu u Pomocných technických praporů, poté byl učitelem němčiny v Jazykové škole v Praze a pracoval jako překladatel. V roce 1968 se s rodinou nevrátil z dovolené v Jugoslávii a přes Rakousko a SRN odešel do USA, kde od března 1969 působil jako germanista na Pennsylvania State University, od roku 1973 jako řádný profesor. V roce 1992 odešel do důchodu a až do konce života zůstal trvale v USA. Do dějin české kultury se zapsal především jako autor sedmi básnických sbírek, trojdílnou knihou o totalitarismu (Kritika totalitarismu), rozborem americké politiky a kultury (Americana), úvahami o smyslu českých dějin (Kultura bez konce polemika s Václavem Černým), analýzou domácí a exilové filozofie (Speculum) a svými mistrnými překlady (zejména románů Hermanna Brocha) i teatrologickými studiemi (dílo J. N. Nestroye). Po celý život zůstal tvrdým kritikem komunistické moci, konzervativním myslitelem, zdůrazňujícím zásadní význam křesťanství v osobním životě i ve společnosti. Publikace přináší příspěvky jak renomovaných českých historiků, politologů a literárních historiků, tak vzpomínky pamětníků. Jsou výsledkem konference, pořádané na jaře v roce 2017 na půdě Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. K příspěvkům Stanislava Balíka, Jiřího Hanuše, Romana Jocha, Charlese Kraszewského, Jiřího Munzara, Miroslava Nováka, Jiřího Suka, Pavla Švandy a Alexandra Tomského je přičleněn dodatek v podobě několika dosud nepublikovaných nebo méně známých Preisnerových děl.

Kniha autorského kolektivu sestávajícího z tuzemských i zahraničních badatelů a badatelek je věnována dobovým koncepcím nového člověka, které se utvářely v souvislosti s projekty sociálního inženýrství v Evropě 20. století. Nový člověk představoval symbol, vzor a zároveň cíl mnoha myšlenkových hnutí a proudů, které chtěly radikálně transformovat společnost a zároveň dosáhnout vyššího stupně humanity. Dobové obrazy nových mužů a žen předkládaly optimistické vize krásné a šťastné budoucnosti a slibovaly brzké překonání všech stávajících obtíží. Současně byly koncipovány jako protipól starých, údajně překonaných ideálů. Jednotlivé kapitoly této kolektivní monografie se zaměřují na konkrétní podoby nového člověka v různých geografických a časových souřadnicích vymezeného rámce, ovšem nejvíce prostoru je vyhrazeno socialistickým a fašistickým sociálním experimentům.

Druhý román Kazua Ishigura Malíř pomíjivého světa nás přivádí do Japonska po konci druhé světové války, kdy mnozí z těch, kteří zemi přivedli do zkázy, čelí historické změně a svému svědomí. Jedním z nich je i vypravěč, malíř Ono, věhlasný umělec, který své umění odevzdal do služeb válečného režimu. Ono nespáchá sebevraždu, jak to učinili mnozí jiní; namísto toho se pokouší ve své paměti zrekonstruovat svou životní cestu. Poté, co mu ve válce zemřela manželka a syn, mu totiž zbývá poslední úkol provdat dceru, což se v poválečném Japonsku stále ještě neobejde bez důkladného prověřování rodinné historie. Jeho pohled do minulosti se ovšem vyznačuje zvláštní strategií, v níž se slučuje upřímné hledání pravdy a prozření se záměrnou manipulací, vytěsňováním, přetrvávajícím sebeklamem a melancholií. Ishiguro nám skrze svého nespolehlivého vypravěče pronikavě předvádí, jakými cestami se ubírá naše paměť a jak se ji snažíme prezentovat svému okolí, abychom si o sobě vytvořili dobrý příběh. Malíř pomíjivého světa se tak stává komplexním obrazem plným skrytého napětí mezi realitou a vlastní fikcí obrazem, který je v dnešní době více než aktuální.

Monografie sleduje proměny kněžské identity v moderní éře. Autorský kolektiv si nepostavil cíl rozšířit debatu o problematice identit o další závažný metodologicky orientovaný text, ale zaměřil se na otázku, jak sociologickou, psychologickou či filosofickou kategorii identity naplnit pevně založeným pramenným výzkumem. Publikaci tvoří biografie třinácti různě postavených kněží, kteří náleželi do několika generací. Jsou zde mj. zastoupeni kněží ve světské pastoraci (smíchovský děkan Jan Pauly), biskupové (českobudějovický Jan Valerián Jirsík), řeholníci (redemptorista Andreas Hamerle), teologové (Eduard Winter, profesor na Německé univerzitě v Praze, posléze v NDR), politici (ústřední tajemník ČSL Bohumil Stašek) i básníci a outsideři (například Jakub Deml). Časové vymezení je rámováno z jedné strany snahou papežů o obnovu autority římskokatolické církve po Francouzské revoluci a z druhé strany obdobím meziválečné Československé republiky s jejím komplikovaným hledáním konsensu s katolickou církví. Identitou rozumíme typ sounáležitosti s lidským společenstvím vymezený sebeuvědoměním člověka, tedy prožíváním toho, čím jedinec je nebo se cítí být. Zajímavá je otázka sebepojetí kněze a jeho reflexe okolím (identita osobní) i otázka hodnot a znaků vytvářejících sounáležitost s komunitou – farností, klérem, národem (identita sociální). Reflektujeme proto jednak fázi dospívání kněze, během níž je identita výrazným způsobem formována zvenčí, jednak další fáze života, profilující se snahou kněze dostát svému povolání či upravit si svou identitu podle rolí připsaných okolím, úřadem, očekáváním nadřízených, spolubratří nebo farníků. Právě moderní doba v důsledku zrychlujících se změn společnosti a sekularizačních tlaků generovala větší možnosti individuální volby a větší množství konfliktních linií, než bylo dříve obvyklé.

Kolekce devatenácti esejů z pera významných historiků dokládá rozmanitost vědeckých přístupů. Jejich práce s historickými prameny, základními kameny bádání, je kombinována s etickým i estetickým rozhodováním, které tvoří nezpochybnitelnou součást jejich tvorby. Ta je často překvapující – nejen pro čtenáře, ale pro ně samotné. Představuje totiž velké intelektuální dobrodružství. Nemohou si vymýšlet prameny, nemohou si stanovit svévolná pravidla, zápletky a rozuzlení, jako to může udělat romanopisec. Mohou však napsat vědecké dílo, které je výsledkem tvůrčího přístupu.

Třináctiletá Mia zmizí v době, kdy v sousedství hoří. Je to náhoda? Nebo spolu obě události souvisejí? Poslední, kdo dívku viděl, byla její nevlastní matka, kterou teď manžel obviňuje, že dceři nevěnovala pozornost. Sousedé se spojí a začnou po ztracené dívce pátrat, ale přesto se navzájem podezírají ze žhářství. Policie zaměří svou pozornost na nevlastní matku a onu kritickou hodinu, kdy dívka zmizela. Byl to zinscenovaný únos, nebo o něco zlověstnějšího? A je to, co si všichni původně mysleli o jednotlivých členech rodiny, pravda? Jenže předpoklady o narušeném vztahu nevlastní matky a nevlastní dcery nebyly nikdy mylnější. Thriller Nevlastní dcera se bude líbit především čtenářkám a čtenářům Liane Moriarty.

Řecké mýty seznamují moderního čtenáře s největšími příběhy, které položily základ evropskému písemnictví. Připomeňme si dvanáct Herkulových prací, dobrodružnou plavbu Argonautů za zlatým rounem, Théseův boj s Minótaurem, krále Midase a jeho oslí uši, trojskou válku, Odysseův návrat na rodnou Ithaku – to vše zkomponované do jednoho nezapomenutelného celku. Gravesovo převyprávění je moderní, ale látka sama není zmodernizovaná: jasně si uvědomujeme odlišnost doby, kterou kniha evokuje. Zažíváme vstup každého nesmrtelného boha a bohyně do smrtelného světa a dozvídáme se podrobnosti o jejich zrození, povaze a činech. Podmanivé podání je založeno na antických pramenech i zprávách z jiných kulturních oblastí a podává pestrý a provázaný výklad bájí, včetně jejich méně známých variant. Knihu lze číst jako napínavé líčení, ovšem díky podrobným komentářům a obsáhlému jmennému rejstříku je nepostradatelná pro ty, kdo hledají autoritativní a podrobný popis velkolepých příběhů, jež tvoří základ západní literatury. Přečtěte si Iliadu a Odysseiu s Gravesovým výkladem, čtěte je s radostí – a budete okouzleni! "Daidalos si však zhotovil pár křídel pro sebe a druhý pár pro Ikara. Jejich brka byla sešita dohromady nití a malá pírka přilepena voskem. Připevnil Ikarovi jeho pár křídel a řekl mu se slzami v očích: „Synáčku, varuji tě! Nevznášej se příliš vysoko, aby ti slunce neroztavilo vosk, ani se nesnes příliš nízko, aby ti peří nezvlhlo mořskou vodou.“ Pak vklouzl rukama do svých křídel a odlétli. „Drž se těsně za mnou,“ volal, „neleť na vlastní pěst.“ A jak mávali křídly a nesli se rychle od ostrova na severovýchod, rybáři, pastýři a oráči zírali vzhůru a považovali je za bohy…"

Autoři publikace se věnují různým podobám moderního českého (československého) státu od roku 1848 do současnosti. Vedle základních charakteristik státu se zamýšlejí nad tím, jaké společenské a národní skupiny určité státní formy přijímaly a které je naopak problematizovaly, nebo dokonce odmítaly. Dospívají přitom k mnohdy překvapivým závěrům. Kniha dokládá mezioborovou spolupráci historika a politologa.

Autoři publikace se věnují různým podobám moderního českého (československého) státu od roku 1848 do současnosti. Vedle základních charakteristik státu se zamýšlejí nad tím, jaké společenské a národní skupiny určité státní formy přijímaly a které je naopak problematizovaly, nebo dokonce odmítaly. Dospívají přitom k mnohdy překvapivým závěrům. Kniha dokládá mezioborovou spolupráci historika a politologa.

Publikace si klade za cíl kulturní analýzu univerzitního prostředí, přičemž jejím hlavním analytickým nástrojem je pojem „mýtus“. Autoři chápou mýtus jako kulturní jev spojující současnost akademické sféry s minulostí a jako archetyp ve smyslu psychologie Carla Gustava Junga. Mýtus je podle autorů pevně vázán na symboly, rituály, hierarchické znaky a tradice nejrůznějšího druhu. Kniha představuje americkému a západoevropskému čtenáři univerzitní kulturu vlastní tzv. humboldtovskému okruhu akademické tradice, přičemž v centru pozornosti stojí prostředí českého vysokého školství ve srovnání se situací v Německu, Polsku, Rakousku a dalších zemích. Významným aspektem je proto charakteristika středoevropských univerzit, které prošly ve 20. století diskontinuitním vývojem. Specifikem knihy je preference náhledu akademické kultury převážně z pozice ne-metropolitních vysokých škol vzniklých v 19. a 20. století. Autoři pojali svou knihu historicky, ale nebrání se významným aktualizacím. Zajímá je zejména rozpor mezi humboldtovským ideálem a „akademickým kapitalismem“, hledání univerzitní jednoty v rámci diverzifikačních tlaků, tendence k oslabování univerzitních svobod a různé podoby univerzitní samosprávy. Autoři se pokouší svou publikací vyvolat debatu nejen v historických kruzích, ale také u zájemců napříč univerzitní komunitou.

Název románu se týká slibu, který Rachel, matka rodiny Swartových, dala černošské služce Salome: stane se majitelkou domku, v němž na pozemku Swartových bydlí. Manžel umírající Rachel slíbí, že její slib splní. Slib však zůstává téměř 40 let nesplněn… Před námi se postupně odhalují osudy bělošské rodiny stejně jako dějiny Jihoafrické republiky od apartheidu přes nadějný nástup Nelsona Mandely až po současnost. Za román získal autor roku 2021 Bookerovu cenu.

Masarykova univerzita představuje z hlediska bádání nad dějinami vysokého školství a vyššího vzdělání ve 20. století velmi zajímavý případ. Její historický příběh je dlouhým řetězem snah o akceptaci práva na existenci, zápasem o kontinuitu vědeckého bádání a bojem s nepřízní nedemokratických režimů. Je ovšem na druhé straně svědectvím o nezlomné vůli univerzitních pracovníků překonat obtíže a náročná období, o ideálech a étosu, v nichž je zakotvena evropská univerzitní tradice. Kniha si klade dva stejně významné cíle: oslavit 90. výročí vzniku univerzity a otevřít diskusi o tradicích, podmínkách a perspektivách univerzitního vzdělávání v kontextu českých moderních dějin. Publikace proto hodlá oslovit široký okruh čtenářů spojených s Masarykovou univerzitou, Brnem a Moravou a připomenout jim u příležitosti jubilea slavné i stinné stránky dějin alma mater. Autorům však jde také o příspěvek do vědecké diskuse, probíhající dosud spíše mimo okruh domácí vědy, o otázce postavení univerzity ve společnosti, o proměnách vědy, vysokoškolského studia a celé univerzitní kultury ve velmi dramatických a totalitními ideologiemi silně poznamenaných českých a evropských dějinách 20. století.

Monografie se věnuje politickému, hospodářskému, vědeckému a sociálnímu vývoji Filozofické fakulty MU od doby jejího vzniku do současnosti. Filozofická fakulta je jednou z fakult založených zároveň se vznikem Masarykovy univerzity v roce 1919, avšak problémy s etablováním nového filozofického učiliště, především ekonomického rázu, způsobily, že s výukou se započalo až v roce 1921. Profesorský sbor pomohla naplnit Karlova univerzita. Autoři se zabývají v průřezu různorodými aktivitami fakulty (jde o jejich „pohledy“, jak zní v druhé části titulu). Sledují dislokaci jednotlivých pracovišť, vědecký přínos osobností a kateder, dramatické proměny politické situace atd. Podávají mnohostranný obraz instituce, jež slaví 90 let svého trvání.