Anna Herbichová

„Dodnes nemůžu pochopit, jak jsem to já, taková malá holčička, mohla všechno přežít. Bez táty, bez mámy." V první polovině 40. let bylo do Sovětského svazu násilně deportováno několik set tisíc Polek. Končily coby „nepřátelé lidu" na nucených pracích, v kolchozech, dolech, ve věznicích. Trpěly v neskutečných podmínkách, byly mučeny. Přesto se některé dokázaly vrátit – často už bez svých rodin. Zde je svědectví deseti z nich.

Přežily největší genocidu… a našly odvahu o ní vyprávět. „Řekla jsi mi, že chceš žít…“ – uslyšela Zosia od své matky. A pak společně uprchly z koncentračního tábora Majdanek. Více než 70 let po konci války se rozhodla vyprávět svůj příběh – stejně jako 6 dalších žen, které jejich židovský původ odsoudil ke ztrátě dětství a boji o život. Vyrůstaly v dobách míru a nyní musely čelit hrůzám. Postupně ztrácely své milované. Byly týrány a znásilňovány. Žily v neustálém strachu. A přesto přežily. Protože vůle žít je nakonec silnější než vůle zabíjet.

„Řekla jsi mi, že chceš žít…“ – uslyšela Zosia od své matky. A pak společně uprchly z koncentračního tábora Majdanek. Více než 70 let po konci války se rozhodla vyprávět svůj příběh – stejně jako 6 dalších žen, které jejich židovský původ odsoudil ke ztrátě dětství a boji o život. Vyrůstaly v dobách míru a nyní musely čelit hrůzám. Postupně ztrácely své milované. Byly týrány a znásilňovány. Žily v neustálém strachu. A přesto přežily. Protože vůle žít je nakonec silnější než vůle zabíjet.

„Řekla jsi mi, že chceš žít…“ – uslyšela Zosia od své matky. A pak společně uprchly z koncentračního tábora Majdanek. Více než 70 let po konci války se rozhodla vyprávět svůj příběh – stejně jako 6 dalších žen, které jejich židovský původ odsoudil ke ztrátě dětství a boji o život. Vyrůstaly v dobách míru a nyní musely čelit hrůzám. Postupně ztrácely své milované. Byly týrány a znásilňovány. Žily v neustálém strachu. A přesto přežily. Protože vůle žít je nakonec silnější než vůle zabíjet.