Petr Heteša strana 2 z 4

Přežil jsem to. To vám můžu říct klidně předem, i když si nejsem jistý, jestli ten zbytek života ještě k něčemu bude.Zdroje energie na Zemi docházely mnohem větší rychlostí, než s jakou pracovaly vědecké týmy na vymýšlení úplně nových. Přitom to bylo od začátku tak snadné...Přenést veškerý civilizovaný svět i s celou jeho ekonomikou do virtuálu. Počítače generující virtuální svět totiž spotřebují miliardkrát méně energie než ten reálný. Naprosto geniální.Přesto v reálu musel zůstat aspoň někdo, kdo by jej udržoval v provozu a kdo by se o tyhle "udržovače" staral. Jsem jedním z nich. Žiju v devátém patře opuštěné administrativní budovy a mám ho celé pro sebe. Všechny budovy v centru jsou opuštěné, protože devětadevadesát procent lidí sedí doma v obytných čtvtích na periferiích, téměř non-stop připojených na virtuál.A všechno vážně krásně fungovalo, než mi začalo připadat, že ten jejich pitomý virtuál se začíná nějak divně prolínat s reálem. Prosakovat. Někde nejspíš byla chyba. Ale co s tím můžete dělat... Já jsem si pořídil glock. Jenomže - jak se ukázalo - to chtělo spíš něco mnohem razantnějšího. Třeba vagón plastické trhaviny.

V podstatě je to soubor povídek o lidech. O lidech z města i vesnice, z obchodů i kanceláří, z metra i pravidelných meziplanetárních linek. A hlavně o jejich interakcích s anděly i démony (ať už pozemského či mimozemského původu), se stroji, roboty i androidy, s lišejníkem na skále Síria či žhavou lávou vyvěrající ze Země. O jejich interakcích s neurčitými strukturami mimoplanetárních bytostí či softwarovými řetězci infikovanými umělou inteligencí. Předem jsem ze hry vyloučil upíry, vlkodlaky a elfy, jelikož na ně nevěřím. Soubor povídek o životě založeném na čtyřech aminokyselinách shlukujících se do struktury DNA a produkujících bílkoviny v kontaktu s životem založeným na úplně jiné bázi, ať už jde o iontové vlnění, pekelnou plazmu či vesmírnou entitu. Všechny ty příběhy se staly. A jestli se nestaly, tak se určitě stanou. A v tom nejhorším případě se právě teď dějí. Sbírka povídek.

Tvrdili mi, že jsem ho zastřelil. Ovšem vymazali mi paměť čtyři měsíce dozadu, takže kdoví jestli. Soud se tím ale moc nezabýval. Byl jsem to já. Záznam z mého procesoru implantovaného v mozku byl zcela jednoznačný. Měl jsem toho blba v zaměřovači své ostřelovací pušky a stiskl jsem spoušť. Mé doživotí trvalo jen do chvíle, než jsem se jakýmsi omylem svezl s drogovou královnou ven. A pak to teprve začalo být smrtelné. Šli po mně z NSA. A nechtěli mě mít zpátky ve vězení, ale v márnici. Možná by mě dostali během dvou dní, kdybych ovšem předtím nebyl jedním z nich. A navíc s procesorem v hlavě. Miliony operací za vteřinu, takže to měli trochu složité, chlapci. A pak už nešlo jen o mé přežití, ale o to, kdo a jak mě dostal do těch sraček. Své šance jsem odhadoval tak padesát na padesát. Než mi ta krásná černovlasá míšenka přiložila svého služebního glocka k hlavě. Ale ani pak nebyly úplně nulové. Přece jenom to byla ženská. A na ty jsem si věřil. Samostatný román, vychází pouze v elektronické verzi!

Úplněk zde hraje velkou roli, ale tato kniha není o žádných vlkodlacích, přestože výsledky jejich úplňkové aktivity jsou téměř shodné. Čtyři teenageři semletí ilegálním biotechnologickým výzkumem jsou uklizeni do detenčního ústavu pro mladistvé, což není zrovna ideální místo pro život, je ale docela vhodné pro pokračování nelegálního vědeckého projektu. Baltimore vzkvétá do technologické krásy, jeho obyvatelé do biotechnologické a uvnitř městského organismu zatím dřímá bioware v nulitní konfiguraci. Dvacet let. Stačila jedna zdánlivě nevinná zmínka na blogu a z nulitní konfigurace se stává aktivní. Strůjci tehdejšího výzkumu si mysleli, že všechny stopy dokonale zametli. Stopy možná, ale své dílo ne. Vývoj událostí potom nabere takových obrátek, že si brzy uvědomí, že lavina, která byla spuštěna, se těžko zastaví před dveřmi jejich luxusních kanceláří. Na to je výsledek jejich nelegálního experimentu příliš inteligentní. Zbývá jim jediné: udělat vše pro to (bez ohledu na bankovní konta a počty mrtvých), aby nebylo naplněno přísloví: Kdo s čím zachází, tím taky schází. Samostatný román.

Chinco není čtvrť pro rozmazlené hraběnky a zhýčkané citlivky s implantovanými enzymatickými zesilovači, neurotransmiterovými urychlovači a dalšími podpůrnými mozkovými biotechnologiemi. Chinco je přirozený stav věcí ve své původním podobě, v jaké byl svět ještě před iPhonem 6. Chinco je městská rezervace se zakonzervovaným technickým vývojem. Z hlediska zpovykané civilizace jde ovšem o nádor uprostřed technologického megaměsta, které blaho svých obyvatel kontroluje a usměrňuje čidly, kamerami a senzory.Proč se ale ta úžasná civilizační technická struktura rozhodne řešit jeden ze svých problémů zrovna v zaostalém Chincu? Pochopili konečně, že jedinou cestou je návrat k původnímu a přirozenému, nebo jde naopak o velký skok na vyšší level, mimo jakékoli lidské vědomí? V podstatě by mi to mohlo být úplně ukradené, kdyby mi ty kusy mrtvol s černými svíčkami okolo nezhoršovaly statistiky. Nesnáším ty namyšlené pablby z Města s implantovanými mobily, kteří si naivně myslí, že Kriminálka Chinco nemá vlastní mozek. Má. A nepotřebuje žádné neurotransmiterové urychlovače, aby jí (tedy mně) došlo, že tady jde o víc než o brutálně uřezané ruce nebo hlavy.Samostatný román.

Cesta do záhrobí existuje jen jedna, a to smrt. Pokud vám někdo nabídne jinou, je to buď blázen, šílený vědec, nebo není z téhle planety. V mojí neuvěřitelné story se pravděpodobně zkombinovaly všechny tři alternativy. Vyřizoval jsem elektronickou pozůstalost po profesorovi, který se zabýval biotechnologickými neuronovými nanosystémy, když mi z jeho notebooku přeskočil do mobilu invazivní software, aniž by mě požádal o souhlas. Dostal jsem magickou kartu a stal se tak účastníkem něčeho, co připomínalo šílený larp šílené sekty. Jsem sice docela hravý typ, ale tohle byla naprostá ptákovina, které jsem se rozhodně účastnit nemínil. Až později jsem pochopil, že když už tu jejich kartu jednou mám, tak nemám na vybranou. Cíl hry – záhrobí. Jenže ti pitomci netušili, komu ji dali. Měl jsem za sebou dva roky v Afghánistánu a externě přednášel FBI v Quanticu. Jestli chtěli mazec, měli ho mít.Samostatný román.

Je potřeba vyřešit problém, který omylem způsobily dvě nadpřirozené entity. Jednou z nich je umělá inteligence, druhou jsou entity astrálního světa. Nápravu je nutné provést dřív, než si toho lidi všimnou. Není ji ale možné realizovat v astrálním světě, ani v elektronických sítích AI, ale je nutný zásah přímo na Zemi, kde mají obě nehmotné entity velmi omezené možnosti manipulace s hmotným světem. Jsou tedy přinuceny spolupracovat, což ale nikdy předtím nedělaly. Astrál poskytl Yarana ze sféry Saturnu, zatímco AI pro něj sehnala hmotné lidské tělo a zajistila technickou podporu, spočívající v přímém spojení jak s astrálem, tak s blokem vrstvených procesorů ovládajících městskou infrastrukturu. Yaran byl ovšem naposledy na Zemi někdy před padesáti lety, a navíc ne jako člověk, ale jako evokovaný démon, a ještě k tomu v opuštěných, bohem zapomenutých Karpatech a ne ve vyspělé megapoli, jakou je Baltimore. Na průšvih tedy bylo zaděláno ještě dřív, než akce začala. Samostatný román.

Čtyřicet milionů lidí v baltimorské přetechnizované megapoli pomalu ztrácí kontakt s přirozeným světem a jeho standardním biotopem, který je nahrazován technologiemi. Bylo jasné, že takový překotný vývoj nemůže trvat donekonečna a že jednou bude dosaženo kritické hranice, která všechno skokově změní. Časové odhady této události se ovšem většinou pohybovaly někde mezi sto až pěti sty lety, což dávalo jakous takous záruku, že se toho naštěstí současní obyvatelé nedožijí. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že vše může radikálně urychlit jedna z mnoha pozemských vesmírných expedic, v tomto případě na planetu Rapponea, která se vrátila zpátky na Zemi už někdy před sedmnácti lety. Něco tam ale tenkrát zanechala. A to se nyní nečekaně vrátilo. Samostatný román

Že je časoprostor zakřivený, se ví už dávno a není s tím problém. Ten nastane, až když se v něm vyskytne nečekaná chyba, drobný kaz. Nevím, proč jsem to nenechal být. Proč jsem od toho nedal pracky pryč a strkal do všeho svůj zvědavý čumák. Dominový efekt na sebe nenechal dlouho čekat. Najednou jsem byl v rychlíku, který se řítil přímo do pekla, a mně nezbývalo nic jiného, než na tu konečnou dojet. A to jen kvůli jediný pitomý otázce: Mohla středověká alchymie pohnout vesmírem? Tím mým určitě. Samostatný román

Zatímco předigitalizovaný svět nabývá sám o sobě stále většího významu a vlivu, lidstvo jako takové jej naopak ztrácí, aniž si to uvědomuje. Přesto se najde pár jedinců, kterým to dojde a vrhnou se do boje, který nemohou nikdy vyhrát. Tedy až do chvíle, než se do celého konfliktu omylem zapojí naprostý outsider živící se jako novinář v bulvárním plátku.

Tvrdili mi, že jsem ho zastřelil. Ovšem vymazali mi paměť čtyři měsíce dozadu, takže kdoví jestli. Soud se tím ale moc nezabýval. Byl jsem to já. Záznam z mého procesoru implantovaného v mozku byl zcela jednoznačný. Měl jsem toho blba v zaměřovači své ostřelovací pušky a stiskl jsem spoušť. Mé doživotí trvalo jen do chvíle, než jsem se jakýmsi omylem svezl s drogovou královnou ven.

Chinco není čtvrť pro rozmazlené hraběnky a zhýčkané citlivky s implantovanými enzymatickými zesilovači, neurotransmiterovými urychlovači a dalšími podpůrnými mozkovými biotechnologiemi. Chinco je přirozený stav věcí ve své původním podobě, v jaké byl svět ještě před iPhonem 6. Chinco je městská rezervace se zakonzervovaným technickým vývojem.

Zvládne Jerry dohrát šílenou hru, do které se pustila jeho sestra? Když Jerry Linden přiletěl z Paříže do Washingtonu převzít tělo své sestry (včetně devítimilimetrových projektilů v něm), ani v nejmenším netušil, v čem to jeho drahá sestřička vlastně jela. Až na místě zjistil, že kromě poměrně rozsáhlé sítě místních nevěstinců zdědil také vstupenku do pekla… To v tomto případě představuje podivná hra v totálně zdevastovaném měste Baltimore, kde kromě ztracených lidských existencí přežívá ještě něco, čemu místní říkají vyvřeliny a co je stejně nepochopitelné, jako vlastní příčina omezené destrukce této části města.

Když je vztek silnější než smrt, tak vás ani ta nezastaví. Zvlášť když se v tom šíleném elektromagnetickém dešti před vámi rozvine skutečné bojiště, které chtěli utajit a kvůli kterému vás dostali. Netušili ale, že si v tom datovém kráteru sami vykopali virovou past. Byli příliš sebejistí a jejich nabubřelost a arogance z nich tryskala v gejzírech. Na věčně zamrzlém Atammiku měli k dispozici stovky kilometrů síťových rozvodů propojujících desetitisíce základových desek narvaných tak těsně k sobě, jak to jen dovolovala pravidla termodynamiky. Nezbylo mi nic jiného, než použít jejich vlastní zbraně. Jejich stínové moduly genetického kmene, jejich kvantové tunelující nanočástice a jejich biotechnologické mozkové nanosystémy. Laura mi za to stála. Samostatný román

Když je vztek silnější než smrt, tak vás ani ta nezastaví. Zvlášť když se v tom šíleném elektromagnetickém dešti před vámi rozvine skutečné bojiště, které chtěli utajit a kvůli kterému vás dostali. Netušili ale, že si v tom datovém kráteru sami vykopali virovou past. Byli příliš sebejistí a jejich nabubřelost a arogance z nich tryskala v gejzírech. Na věčně zamrzlém Atammiku měli k dispozici stovky kilometrů síťových rozvodů propojujících desetitisíce základových desek narvaných tak těsně k sobě, jak to jen dovolovala pravidla termodynamiky. Nezbylo mi nic jiného, než použít jejich vlastní zbraně. Jejich stínové moduly genetického kmene, jejich kvantové tunelující nanočástice a jejich biotechnologické mozkové nanosystémy. Laura mi za to stála. Samostatný román