Jiří Hoppe

Dobová levice litovala, že pokus nasadit socialismu lidskou tvář skončil pod pásy tanků. Historik sice nemůže spekulovat, co by tento experiment přinesl, i tak je ovšem látka roku 1968 natolik bohatá, že vydá na celý svazek Velkých dějin zemí Koruny české. Klíčových momentů, které příběh „osmašedesátého“ ženou vpřed, je mnoho: dva měsíce trvá odcházení Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka, propuká Šejnova aféra, zaniká cenzura a vládnoucí strana ztrácí moc nad médii. Vzniká Akční program KSČ a krystalizují parametry nově vznikajícího politického systému, pootevírají se hranice na Západ, překotně se vyostřují československo-sovětské vztahy. Devatenáctý svazek Velkých dějin sleduje, jak se demokratizační proces z podstatné části vymyká stranické kontrole, vedení státu bojuje za reformu na dvou frontách – doma a v socialistickém táboře – a nakonec čelí invazi, únosu do Moskvy a brutálnímu nátlaku „spojenců“. Autor hodnotí obsah tzv. moskevského protokolu a důsledky podpisu československé reprezentace. Zajímá ho však i to, jak na tyto dramatické události reagoval Západ.

Jiří Hoppe se ve své práci o pražském jaru 1968 zaměřil na tři významné společensko-politické aktivity občanů, které směřovaly proti mocenskému monopolu komunistické strany a k obnově pluralitní demokracie. Šlo jednak o pokus obnovit sociální demokracii jako tradiční politickou stranu, dále o snahu lidí stojících zcela mimo stávající politické struktury ustavit nějakou základnu pro svou veřejnou aktivitu v podobě Klubu angažovaných nestraníků (KAN), a konečně o úsilí bývalých politických vězňů založit organizaci, která by se zpočátku zaměřila především na rehabilitace, Klub 231. Autor na základě podrobného studia líčí v podstatě tři dramatické příběhy občanských iniciativ, respektive jejich zápas o legalizaci. Na jedné straně stojí představitelé těchto organizací, většinou odvážní, a přitom umírnění lidé, kteří mají pochopení i pro obtížné, zejména zahraničněpolitické postavení reformně komunistických vůdců. Na straně druhé stojí právě tito komunističtí vůdci, kteří si v podstatě nepře

Jiří Hoppe se ve své práci o pražském jaru 1968 zaměřil na tři významné společensko-politické aktivity občanů, které směřovaly proti mocenskému monopolu komunistické strany a k obnově pluralitní demokracie. Šlo jednak o pokus obnovit sociální demokracii jako tradiční politickou stranu, dále o snahu lidí stojících zcela mimo stávající politické struktury ustavit nějakou základnu pro svou veřejnou aktivitu v podobě Klubu angažovaných nestraníků (KAN), a konečně o úsilí bývalých politických vězňů založit organizaci, která by se zpočátku zaměřila především na rehabilitace, Klub 231. Autor na základě podrobného studia líčí v podstatě tři dramatické příběhy občanských iniciativ, respektive jejich zápas o legalizaci. Na jedné straně stojí představitelé těchto organizací, většinou odvážní, a přitom umírnění lidé, kteří mají pochopení i pro obtížné, zejména zahraničněpolitické postavení reformně komunistických vůdců. Na straně druhé stojí právě tito komunističtí vůdci, kteří si v podstatě nepře