Miroslav Horníček strana 4 z 4

obsah: Vyvěste fangle / Jiří Suchý - Úvodní slovo Jiřího Suchého - Zlomil jsem ruku tetičce / Jiří Šlitr - Půl párku / Jiří Suchý - Miroslav Horníček uvádí Jana Wericha - Toulaví zpěváci / Jiří Suchý a Lenka Hartlová - Čím budu, tím budu / Jiří Suchý - Blues o stabilitě / Hana Hegerová - Miroslav Horníček moderuje otázky z publika - Píseň o vyšinutém trpaslíkovi / Jiří Suchý - Klementajn / Jiří Šlitr - parodie v ruštině - Miroslav Horníček moderuje otázky z publika - Big Bad John / Jiří Šlitr

Vybrané dialogy protagonistů ze stejnojmenné knihy Miroslava Horníčka ironizují úsměvně téměř scholastické spory o podílu žen či mužů na lidském pokroku. Na osudech tří známých historických dvojic je relativizována vžitá představa o průběhů osudných setkání Samsona a Dalily, Ctirada a Šárky a Oldřicha a Boženy. Tito slavní mužové i ženy, představeni v jiném světle, než jaký dosud nabízela historie a literatura, působí jako normální smrtelníci s pochopitelnými a všem nám důvěrně známými chybami i přednostmi. Z dialogů navíc vysvítá přitažlivost, kterou k sobě všichni zmínění věhlasní hrdinové cítí, okořeněná zajímavě lstí a ješitností, jež je vlastní oběma pohlavím. Chytrý, kultivovaný a laskavý humor Miroslava Horníčka je patrný ve všech jeho uměleckých projevech, v literárním díle, čteném samotným autorem, si jej však můžeme vychutnat především. Neotřelý, lehce ironický pohled Miroslava Horníčka na vybrané slavné milenecké dvojice minulosti.

Záznam jednoho večera v poetické vinárně Viola (1988) zachycuje setkání dvou osobností našeho divadla, jejichž vyprávění vás přesvědčí, že za určitých okolností se i obyčejné může stát nevšedním. Že prosté bývá moudré a že humorné může být vkusné. Jaromír Hanzlík a Miroslav Horníček si povídají o životě a poezii, říkají verše, vzpomínají na zážitky z jeviště či na svá setkání s básníky – v čítankách i tváří v tvář. Publikum se baví a vy jste zváni také.

Jsou věci rozumem pochopitelné a naopak věci, před kterými, jak se říká, rozum zůstává stát. Pochopit lze například splachovadlo. Nepochopitelná je láska nějakého člověka k zemi, kterou nikdy neviděl. Ostatně i tady hraje rozum různou roli, protože i rozumy jsou různé — některé chápavější a jiné skoro zbytečné. Nechtějte například ode mne, abych vám vysvětlil splachovadlo. Natožpak, abych vám zdůvodnil svou léta již trvající lásku k jedné zemi a navíc pak k jednomu kraji této země. Sám sobě jsem se tu snažil leccos zdůvodnit a osvětlit, hledal jsem příčiny a zárodky příčin, chtěl jsem znát alespoň jediný z důvodů, kterých jsem tušil několik, ale marně. Začalo to, myslím, kolem mých sedmnácti let. Začalo to tím, že jsem si opisoval všechno, co kde bylo psáno o Provenci, včetně strohých zeměpisných popisů. Opisoval jsem si s pocity někoho, kdo se dozvídá o svém rodišti, které nikdy nepoznal a který s dychtivostí rodáka chce vědět co nejvíc, ne-li vše. A když jsem dostal do ruky Mistralovy verše, když jsem je poprvé četl, byl to zážitek jednou již poznaného, jednou již prožitého. Zážitek, který mívám například nad Karlem Jaromírem Erbenem. Nevím, jak se tančila farandola; a právě tak nevím, jak se přede len. Ale kdykoli čtu Erbenovy verše o mraze, který v okna duje, a o dívkách, které předou len, jsem náhle obklopen věcmi jakoby důvěrně známými a blízkými. Jsem doma v té světnici, v tom teple u kamen, jsem doma v té básni. A právě tento pocit „být doma“, pocit nezaměnitelný pocitem jiným se mi vrací při všem, co čtu, co poznávám o kraji zvaném Provence. Začalo to kolem mého sedmnáctého roku. A když jsem jel poprvé do Provence, bylo mi čtyřicet. Od té doby jsem tam byl ještě dvakrát. Je mi tam dobře, jsem tam doma jako v básni, jako v dětství, jako tam, kde doma vskutku jsem, jako na lukách a u rybníků mého rodiště. Chtěl jsem poděkovat několika osobám, které mne na těchto cestách (a dávno před nimi) provázely. Tak vznikly tyto listy. Měl jsem štěstí, že jsem je mohl psát na jedné stráni toho kouzelného kraje, pod modrým nebem bez mráčku a doprovázen cikádami. Můj domov je ovšem tady. Ale tam bych se chtěl občas vracet. A sem vždycky. Miroslav Horníček

Tato knížka je Horníčkovou chválou literatury, chválou umění psát a umění číst. Autor se s moudrostí a vtipem, ale i s trochou nostalgie a sentimentu zamýšlí nad knihami svého srdce, cituje z nich a přibližuje čtenáři takové mistry spisovatele, jakými byli či jsou Marcel Proust, Thomas Mann, James Joyce, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Gustav Flaubert, Rainer Maria Rilke, William Saroyan, G. G. Márquez, John Steinbeck, F. M. Dostojevskij, James Thurber, Ota Pavel, Woody Allen a mnozí další. V této společnosti je Miroslavu Horníčkovi náramně dobře a způsob, jakým to sděluje, je důkazem, že Horníček sám mezi výborné spisovatele patří.

Soubor krátkých vypointovaných próz a humorných historek, v nichž známý herec a spisovatel hovoří o umění manželského soužití a ohleduplných vzájemných vztahů.

Miroslav Horníček se na svět kolem nás díval jinak, a tak je Chvála pohybu typické horníčkovské vyprávění, kde pohyb je nejen předmětem obdivu, ale i zamyšlení, vzpomínek, úvah, kritiky… To autorovi umožňuje sledovat i jiné předměty, které s pohybem na první pohled nesouvisejí. Chvála pohybu je tedy knížkou o pohybu, o životě, mládí a o stáří, o kráse, moudrosti, o sportu i o divadle…

Knížka, která pomůže čtenáři znovu prožít Horníčkovy populární a skvělé `Hovory přes rampu` a televizní `Hovory H`.

Vynikající český herec, dramatik, spisovatel, výtvarník a režisér Miroslav Horníček, jeden z nejslavnějších plzeňských rodáků, zavádí posluchače do prvorepublikové Plzně, aby představil svůj rodný dům, své rodiče, dědečky, strýce a další lidi z minulého století. V Horníčkově vyprávění se kloubí dětské okouzlení s moudrostí a zkušeností staršího člověka. Nahrávka vznikla v dubnu 1998 v soukromí u pana Miroslava Horníčka. Klavírní doprovod Hana Bezděková, režie Antonín Kaška.

Humorná kniha o umění žít ve dvou a o životě vůbec Autorova nejznámější kniha je souborem povídek či spíše úvah o různých situacích běžného života, o vztazích mezi lidmi, o autorově vztahu k věcem. Miroslav Horníček píše o své ženě, synovi, přátelích, zvířatech vlastních i cizích nebo třeba jen o věcech s porozuměním, obdivem a láskou. Záležitosti nepříjemné se v jeho podání stávají zajímavými, obyčejné věci ozvláštní fantazií, protože nic v životě není tak špatné, abychom v tom nenašli něco hezkého. Laskavý humor a mistrné zacházení s jazykem dělají z této útlé knihy nezapomenutelný čtenářský zážitek. Od prvního vydání této knížky v roce 1967 uplynulo sedmnáct let, a někteří, o nichž tu vypravuji, již nežijí. Moje plzeňské tety, Jiří Šlitr a můj syn. Přál bych si, aby tato knížka byla jedním z míst, kde živi zůstávají. Miroslav Horníček, 1984

Lehce ironický pohled Miroslava Horníčka na slavné milenecké dvojice minulosti Součástí nevelké společnosti několika manželských dvojic, které se spolu občas scházejí na popovídání, pojedení i popití, jsou také František a jeho žena Marta. Žijí spolu již mnoho let a jejich manželství je kořeněno drobnými neshodami i tím, jak si navzájem vidí do duše a dovedou si jeden druhého dobírat. František vytrvale hlásá názor, že muži jsou hybnou silou dějin, a že kdyby osudy lidstva závisely na ženách, vysedávali bychom dnes u ohňů doby kamenné. Marta reaguje na Františkovy výpady shovívavým úsměvem a v její mysli se rodí příběhy, které uvádějí na pravou míru známé historické vyprávění o Samsonovi a Dalile, Ctiradovi a Šárce, Oldřichovi a Boženě, Břetislavovi a Jitce či Orfeovi a Eurydice.

O tom, jak žije jazyk český v národě a jak my v něm. Čte Miroslav Horníček Kniha Pavla Eisnera je poutavým vyprávěním o naší mateřštině, úžasné kulturní stavbě podobné chrámu i tvrzi. Krátké kapitoly Eisnerovy knihy věcně a vtipně, s humorem a ironií přibližují češtinu „poklepem i poslechem“. Ideálním vypravěčem – tlumočníkem Eisnerova populárně naučného textu se stal v rozhlasové nahrávce Miroslav Horníček. Rozhlasová nahrávka z roku 1981 „Kterou češtinu vlastně milujete? Češtinu Jaroslava Vrchlického? Karla Jaromíra Erbena? Tómy ze Štítného? Františka Halase? Boženy Němcové? Češtinu Poučení o zahájení řízení při schvalování propůjčování nádob na popel? Češtinu z Židovských pecí na pražském Vítkově? Češtinu buláckou? Češtinu nářečí hanáckého? Slováckého? Či snad lašského? Češtinu podřečí hrozenkovského? Aha, já vím: milujete to všechno dohromady, vyjma leda to Poučení o zahájení řízení při schvalování…“ (Kapitola úvodní aneb O jedné velké fikci)

Knížka fiktivních dopisů věnovaných slavným osobnostem francouzské Provence, kterou Miroslav Horníček miloval už od svého mládí Listy napsal jako čtyřicetiletý, když se mu splnil životní sen a on navštívil tento kouzelný kraj, bylo mu tam dobře a měl pocit, jako by se vrátil domů. Tam pod modrým nebem bez mráčku za zpěvu cikád vznikala tahle knížka, v níž děkuje osobám, které ho na jeho cestách (a dávno před nimi) provázely. „Jsou věci rozumem pochopitelné a naopak věci, před kterými, jak se říká, rozum zůstává stát. Pochopit lze například splachovadlo. Nepochopitelná je láska nějakého člověka k zemi, kterou nikdy neviděl … Nechtějte například ode mne, abych vám vysvětlil splachovadlo. Natožpak, abych vám zdůvodnil svou léta již trvající lásku k jedné zemi a navíc pak k jednomu kraji této země… Začalo to, myslím, kolem mých sedmnácti let. Začalo to tím, že jsem si opisoval všechno, co kde bylo psáno o Provence, včetně strohých zeměpisných popisů. Opisoval jsem si to s pocity někoho, kdo se dozvídá o svém rodišti, které nikdy nepoznal, o němž s dychtivostí rodáka chce vědět co nejvíc, ne-li vše.“

Gramotingltangl byl pořad Jiřího Suchého, vysílaný od pondělí 4. října 1965 v podvečer Československým rozhlasem na tehdy novém vlnovém rozsahu velmi krátkých vln. Stále více oblíbená půlhodinka se vysílala až do léta 1968 a jejich celkový počet přesáhl šest stovek. Vedle Suchého, v tomto pořadu chytrých úvah doplňovaných hudbou z gramofonových desek, k posluchačům promlouval Miroslav Horníček, Ivan Vyskočil a Jiří Šlitr. Několik dílů GTT uváděla i dvojice Šimek + Grossmann. Od října roku 1966 se nepravidelně do léta roku 1967 před rozhlasovým mikrofonem objevoval i Jan Werich, který svým nezaměnitelným způsobem rozvíjel úvahy na nejrůznější témata.

Humoristický román zasloužilého umělce Miroslava Horníčka vypráví o tom, jak se nenápadný staromládenecký knihovník Julius z Levého Brodu na prahu padesátky ztotožnil se slavným francouzským spisovatelem Albertem. Povzneste se společně s tímto pozoruhodným dvojhrdinou nad všednost každodenního života a prožijte s fascinující milostné i tvůrčí napětí! Buďte svědky barvitých dějů v Levém Brodě, Riviéře či Normandii. Z autorova poutavého příběhu vyvstává plastický obraz českého maloměsta z období první republiky s jeho charakteristickou atmosférou a živě vykreslenými obyvateli, žijícími ve stereotypu svých zvyklostí, neměnných vztahů, tajných i zjevných lásek a averzí. Neméně zajímavě a vtipně, s autorovi vlastním nadhledem, jsou napsány pasáže týkající se tajemných jevů jak v lidském jednání, tak v procesu literární tvorby.

Miroslav Horníček a jeho další cesta do Provence. Zvuková podoba knížky vychází tímto způsobem vůbec poprvé. "Když jsme s přítelem zauvažovali o této cestě, řekl jsem znovu to jméno: PROVENCE. Měl jsem své důvody. Jaké? Řekl bych pokud by toto jako důvod stačilo -, že jedu hledat slunce. Jih. Jih, který mi není jenom směrem, jen jednou ze světových stran, ale souhrnem jistých vlastností, už nikdy nezaměnitelnou skutečností jistých končin, jistých kvalit, jih, který je pro mne hořkými vůněmi a rozpáleným tichem, jih modré oblohy nad modrým mořem.