Jaroslav Hulák

Básnickou sbírku V hodině dvanácté sestavil Jaroslav Hulák v létě 1998, kdy byl hospitalizován v motolské nemocnici, vnikla tak sbírka na rozloučenou s přáteli a blízkými – odtud její název a úvodní věnování. Některé texty, které Jaroslav Hulák do svého výboru zařadil, vznikly již během válečných let (Dobrý den pane Gauguin, Chvála aviatiky, Jízda vlakem, Tkání pavučiny a další). V letech 1943–46 vznikla korespondence zachycující autorovo osobní a tvůrčí zrání v těžkých letech totálního nasazení v Německu. Většina dopisů je adresována jeho příteli z prachatického gymnázia Emilu Radokovi (později teoretikovi umění, výtvarníkovi a režisérovi, bratru známějšího Alfréda Radoka), další pak rodičům a bratrům Jirkovi, Vaškovi a Vláďovi. Dopis z listopadu 1945, líčící dramatické příběhy útěků z Německa, je adresován příteli z totálního nasazení v Berlíně Františku Šlofovi.

Básnickou sbírku V hodině dvanácté sestavil Jaroslav Hulák v létě 1998, kdy byl hospitalizován v motolské nemocnici, vnikla tak sbírka na rozloučenou s přáteli a blízkými – odtud její název a úvodní věnování. Některé texty, které Jaroslav Hulák do svého výboru zařadil, vznikly již během válečných let (Dobrý den pane Gauguin, Chvála aviatiky, Jízda vlakem, Tkání pavučiny a další). V letech 1943–46 vznikla korespondence zachycující autorovo osobní a tvůrčí zrání v těžkých letech totálního nasazení v Německu. Většina dopisů je adresována jeho příteli z prachatického gymnázia Emilu Radokovi (později teoretikovi umění, výtvarníkovi a režisérovi, bratru známějšího Alfréda Radoka), další pak rodičům a bratrům Jirkovi, Vaškovi a Vláďovi. Dopis z listopadu 1945, líčící dramatické příběhy útěků z Německa, je adresován příteli z totálního nasazení v Berlíně Františku Šlofovi.