Karel Hvížďala strana 2 z 5

Významný český novinář a spisovatel Karel Hvížďala oslaví v srpnu roku 2021 své osmdesátiny. Při této příležitosti vychází čtyři knihy jeho vzpomínkových fejetonů v jednom svazku nazvaném Věta jako povolání. Jeho texty jsou svědectvím doby minulé, přesto jsou stále aktuální. To nejlepší ze souboru čte autorův dobrý přítel Jiří Lábus.

Významný český novinář a spisovatel Karel Hvížďala slaví v roce 2020 své osmdesáté narozeniny. K této příležitosti vychází mimořádné souborné vydání jeho úspěšných knih pod názvem Věta jako povolání.

Dialog Karla Hvížďaly, novináře-zvědavce z Prahy, s Jiřím Přibáněm, právním filosofem z britského Cardiffu, nad uzlovými body naší historie, ku příležitosti 100. výročí republiky, v širokém teritoriálním i časovém kontextu od 9. do 21. století. Toto rozpětí umožnilo nahlédnout do minulosti a ptát se, proč a jak jsme v různých dobách vnímali a chápali naše dějiny a co to znamená pro naši přítomnost i budoucnost. S tímto hledáním je spojena i snaha zbavit se redukce dějin na projekční plátno našich frustrací. Autoři zvolili formu dialogu, ve kterém se snaží vrátit do veřejného prostoru otázky, které se většinou řeší jen na akademické půdě nebo kterým se vyhýbáme. Dotisk prvního vydání „Dva našinci, kteří jsou jako doma i v Evropě, mají starost: Kam se to vlastně suneme? Zkoumají naši minulost, a to úplně celou! Skeptičtější novinář znepokojuje sociologizujícího filosofa práva, ale ten se nedá: Dorůstá nám do zodpovědného klasika. Inspirující dialog!“ Petr Pithart „Přemítání dvou českých intelektuálů o českých dějinách, ‚národním příběhu‘, kolektivní paměti a současné politice je povinné čtení pro chápání hlubších souvislostí ‚naší nynější krize‘.“ Jacques Rupnik "Je to zajímavá kniha, protože právě tím, že člověk myslí, což autoři Hledání dějin předvádějí, ztratí jistotu pravdy a jednomyslný souhlas jiných, a tím se stane individuem." Milan Kundera

Sborník obsahuje úplnou korespondenci Karla Hvížďaly s Václavem Havlem, kterou spolu vedli v letech 1984 až 2006 nad knihami Dálkový výslech a Prosím stručně. Obsahuje i faksimile originálů Havlových dopisů a dobové fotografie. Zpětně lze říci, že pro oba autory měly tyto dvě knihy mnohem větší důležitost, než si zprvu mysleli: Václav Havel na začátku spolupráce na Dálkovém výslechu věřil, že někdy v budoucnu napíše paměti a samozřejmě netušil, že v prosinci 1989, sehraje u veřejnosti klíčovou roli před jeho zvolením do prezidentského úřadu. Dálkový výslech je dodnes jeho nejcitovanější a nejpřekládanější knihou. Podobně byl Dálkový výslech důležitý pro Karla Hvížďalu po jeho návratu z německého exilu: pomohl mu snáze se začlenit do české splečnosti. Prosím stručně je kniha, která vznikala už za zcela odlišných podmínek, v době kdy Václav Havel již nebyl prezidentem. Podnět k ní dal on sám, jak z korespondence vyplývá.

Knížecí kniha Karla Schwarzenberga obsahuje vše, na čem s Karlem Hvížďalou v posledních šestadvaceti letech pracovali: esej Intimus evropských dějin, rozhovor s knížetem z roku 1989, kdy žil v Rakousku, s názvem Knížecí život. Výbor z interview, která Schwarzenberg poskytl v České republice a v zahraničí v letech 1990 až 2012, s názvem Knížecí rozhovory, Hvížďala uspořádal a z němčiny přeložil ta, která poskytl kníže v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Souborné vydání uzavírá bilanční dialog z roku 2015 Je-li nám všechno jedno, stát pojde. V knize najdete i rodokmen tohoto starého evropského rodu, který se táhne od XII. století, Stručné dějiny knížat ze Schwarzenbergu historika Jiřího Zálohy a řadu archivních i současných fotografií.  

Kniha obsahuje dva rozhovory, které Karel Hvížďala s Jiřím Suchým vedli s odstupem dvaceti let: Povídání je z roku 1990 a Divadlo stále miluju z roku 2010. Je to v Čechách a na Moravě poprvé, co se z autora písňových textů a herce v tingltanglu, jak se s odstupem času ukazuje, stal největší český básník druhé poloviny 20. století. A je to také poprvé, kdy nějaké autorské divadlo vydrželo více než padesát let a kdy jeho zakladatel ještě v osmdesáti vystupuje skoro denně na jevišti.

Kniha vzpomínek volně navazuje na dva svazky fejetonů a drobných esejů Osmý den týdne a Dobře mrtvý dědeček. Trojice velmi osobních zpovědí představuje svérázné paměti odkrývající souvislosti od Hvížďalových dětských let až do současnosti, přiznávají se k vlastní naivitě i slabostem a s porozuměním přemítají o pohnutkách a činech přátel. Pomyslným orlojem procházejí Hvížďalovi souputníci, s nimiž sdílel úděl exulanta, především generační vrstevníci Václav Bělohradský, Jiří Gruša, Antonín Brousek, Karel Kryl nebo Karol Sidon, ze starších Milan Kundera, Arnošt Lustig či Josef Škvorecký. O Exilovém orloji, portrétech blízkých, s nimiž ho spojují podobné životní zkušenosti, autor říká: Je to puzzle vzpomínek na dvanáct let, z kterých se snažím složit ucelenější a místy jasnozřivější obraz doby a lidí, které jsem měl a mám rád. Byli to lidé s povahou větru a ne trávy. Ve spánku mi ti nejbližší vykukují z mozku jako apoštolové na orloji a já znovu slyším jejich veselý smích, vidím čarolesk v jejich očích, vybavuji si jejich úpěnlivý hlas i jejich vášnivou, rozhořčenou, jindy zase ironickou rétoriku, utajované hořké slzy, koření před autentickými výkony, a cítím jejich pevný stisk ruky.

Dialog Karla Hvížďaly, novináře-zvědavce z Prahy, s Jiřím Přibáněm, právním filosofem z britského Cardiffu, nad uzlovými body naší historie, ku příležitosti 100. výročí republiky, v širokém teritoriálním i časovém kontextu od 9. do 21. století. Toto rozpětí umožnilo nahlédnout do minulosti a ptát se, proč a jak jsme v různých dobách vnímali a chápali naše dějiny a co to znamená pro naši přítomnost i budoucnost. S tímto hledáním je spojena i snaha zbavit se redukce dějin na projekční plátno našich frustrací. Autoři zvolili formu dialogu, ve kterém se snaží vrátit do veřejného prostoru otázky, které se většinou řeší jen na akademické půdě nebo kterým se vyhýbáme. Dva našinci, kteří jsou jako doma i v Evropě, mají starost: Kam se to vlastně suneme? Zkoumají naši minulost, a to úplně celou! Skeptičtější novinář znepokojuje sociologizujícího filosofa práva, ale ten se nedá: Dorůstá nám do zodpovědného klasika. Inspirující dialog! Petr Pithart Přemítání dvou českých intelektuálů o českých dějinách, národním příběhu, kolektivní paměti a současné politice je povinné čtení pro chápání hlubších souvislostí naší nynější krize. Jacques Rupnik

Druhá kniha fejetonů volně navazuje na předešlý úspěšný Osmý den týdne. K babičce, hlavní postavě prvních příběhů, se tentokrát výrazněji připojuje Hvížďalův dědeček a další postavy české společnosti 20. století malíři Jan Zrzavý a Antonín Pelc, spisovatel Viktor Fischl, kreslíř Vladimír Jiránek, fotografové Oldřich Škácha a Josef Koudelka, divadelník a básník Jiří Suchý. Ani tentokrát Hvížďala nepsal vzpomínky v pravém smyslu toho slova, ale pokusil se najít stopy původní vlastní cesty, kterou čas zavál zbytečnostmi. Jsou to návraty k sobě pomocí znovu oživlých slov, k naivním otázkám jako Kde je vítr, když nefouká? nebo Kdo jsem já, když nepíši? Minulost je tu také inspirací ke kritickým pohledům na současnost. Hvížďala připomíná starou moudrost: když se přesné slovo dotkne nějaké věci, vzplane nebo probudí na chvíli i dědečka a přinutí ho k akrobatickému představení a on pak může být dál dobře mrtvý.

Slovem „legenda“ je dnes označován kdekdo, ale osobnost Jiřího Suchého vrací tomuto označení původní význam. Tento knižní rozhovor je bilanční - vznikl k jeho pětaosmdesátinám. Mluví se v něm o Suchého osobních zápasech, o jeho talentech, ale hlavně o tingltanglovém divadle, jehož hlavním smyslem je již téměř šedesát let rozesmávat diváky. Jiří Suchý je ukázkou vůle, pracovitosti, kreativity i smyslu pro humor, jimiž i díky své popularitě čelil záludnostem různých ideologií či neviditelné ruce trhu a demaskoval jejich ornamenty. Jiří Suchy´ je kněz, ktery´ zasnoubil humor s poezií. Při obřadu hrály varhany odrhovačky a znělo to velebně. Zdeněk Svěrák ON není sochou ke kladení věnců. Osvobozuje ho od té nudy smích. Směju se s ním a komediantskou káru společně táhneme dál. Už čtyřicet šest let. A zpíváme si k tomu… Jitka Molavcová

Rozhovory z větší části s univerzitními profesory či učiteli, kteří většinou žijí mimo ČR, mapují eskalující krize roku 2015, který rámují dva masakry v Paříži: 7. ledna byla vyvražděna část redakce Charlie Hebdo a v noci z 13. na 14. listopadu tam bylo zabito 130 lidí. EU těžko zabránila finančnímu kolapsu Řecka, Británie začala vyhrožovat vystoupením z EU, po Maďarsku i Polsko ochromilo ústavní soud, zestátnilo veřejnoprávní média a všechny státy střední Evropy se odmítly podílet na příjmu uprchlíků, kterých do EU přišlo asi jeden a půl milionu . V zahraničí musela EU spolu s NATO zasahovat v Iráku a Sýrii, pokoušela se vyjednat příměří na Ukrajině. Na Rusko, které bylo oslabeno pádem ceny ropy, byly kvůli porušení celistvosti Ukrajiny uvaleny sankce atd.. Ke všem teroristickým útokům se přihlásil tzv. Islámský stát. K eskalaci napětí v roce 2015 přispělo i sestřelení ruského bombardéru Su-24 dne 24. listopadu Turky. Zdá se, že tento a další léta by mohla být pro naší existenci velmi důležitá, protože spoléhat na to, že všechny problémy za nás vyřeší Spojené státy, už nelze. Musíme si zvyknout, že zvýšená míra rizika patří k závazně žitému životu.

Výbor fejetonů, které vznikaly jako sobotní zamyšlení pro Český rozhlas Plus v letech 2013–2015, ale pro knižní vydání se proměnily v komponovaný celek, který nás provádí nejen jedním kalendářním rokem, ale i více než sedmdesáti lety autorova života. Začínají s koncem války a pokračují znárodněním, Prvními máji, školními lety, ilegálním skautingem, studiem na vysoké škole, exilem, 17. listopadem až do současnosti. V některých textech vzpomíná Karel Hvížďala na osobnosti, s nimiž se sešel a pracoval: na Karla Kryla, Bohumila Hrabala, Pavla Tigrida, Milana Kunderu či Václava Havla. Knížka má i hlavní postavu, babičku, jejíž rodina přišla do Prahy z Vídně a která s neskrývaným odstupem glosuje události (znárodnění je třeba oslavit, teď už nebudeme mít starosti My, ale Oni) a vzpomíná na své mládí na pražské Malé Straně a na Jana Nerudu. Není to však dokument, ani životopis, ale olam haba, vyprávění z osmého dne týdne, který není z tohoto světa. Knihu provázejí kresby Miroslava Bartáka.

Kniha přináší texty tří rozhovorů Karla Hvížďaly s výraznými osobnostmi, které ovlivňovaly a ovlivňují naše myšlení v posledních čtyřiceti letech. Svazek Vzpoury II navazuje na titul Vzpoury (2010), v nichž byli čtenářům představeni Václav Havel, provokující vzpourou životem v pravdě, Pavel Landovský s jeho vzpourou humorem a Jiří Suchý, jenž představuje vzpouru prací. Tři protagonisty tohoto svazku zase spojuje zkušenost emigrace a někteří z nich dodneška částečně v zahraničí žijí: jsou již Evropany, ale právě tento pobyt a zkušenost s jinou kulturou jim dovolil se zbavit či vyvarovat místních klišé a zachovat si „jiné myšlení.“ Jejich vzpoury jsou proto navýsost intelektuální a zcela nedotčené „revoltou žaludků“, jak napsal Czeslaw Milosz, která někdy do textů vnáší emoce. Jde o filozofa Václava Bělohradského, který se vzpírá myšlením, knížete Karla Schwarzenberga, jehož život je vzpourou v tradici, a rabína Efraima Karola Sidona: ten proti u nás vládnoucí nenormalitě provozoval vzpouru příklonem k judaismu.

Po nedávném skonu Jiřího Gruši sestavil Karel Hvížďala knihu, kterou uvozuje takto: Grušova hlídka na Rýnu obsahuje rozhovory, které jsme spolu vedli posledních bezmála třicet let převážně v Bonnu, Vídni a Praze. Jestliže byl pro Jiřího Grušu Edvard Beneš Rakušan, tak on byl stejně jako svatý Vojtěch, Jan Amos Komenský a Milan Kundera, abych jmenoval ty naše nejznámější, Evropan. Když jsme se viděli naposled, 1. října 2011, řekl mi asi toto: Doposud jsme nepochopili, že diplomacie a politika není jenom hájení národních zájmů, ale i šíření common sense. Tedy zdravého rozumu, obecného smyslu, a to není ideologický úkol, ale namáhavá práce při hledání argumentů pro smysluplný dialog. A přijde-li další krize, pánbu s námi: V politice totiž, když jde o zlé věci, potřebuješ dobrozdání a krize těm, co touží po moci za každou cenu, jim ho dodá. Za pár dnů jdu na operaci a On (ukázal k nebi) rozhodne, jestli mne ještě potřebuje a chce, abych něco napsal, nebo jestli nechce, abych se díval na to, jak se nad námi bude zaklapávat vlast-past. Dvoubarevná publikace, množství unikátních fotografií.

Rozhovor s Adrienou Šimotovou je pokusem nahlédnout do způsobu myšlení naší přední výtvarné umělkyně, neobyčejně pevné a v životě těžce zkoušené ženy. Její výtvarný rukopis je tak originální, že i v 21. století je rozeznatelná a zapamatovatelná stejně jako velcí umělci z minulého století Pablo Picasso, Andy Warhol či náš Jiří Kolář. Kniha je rozdělena do tří částí první se snaží odpovědět na otázku, jak přichází k paní Šimotové obraz a jak a kdy se s ním loučí. V druhé části rozhovor krouží kolem otázky, jak se má člověk dívat na obraz, zvlášť když je abstraktní. Třetí část pak hledá odpověď na otázky, kdo je to umělec a co lze v umění někoho naučit.

Rozhovor představuje nedávno zesnulého významného spisovatele, který svým dílem a mistrovským vypravěčským talentem připomíná tragédii šoa. V bilančním rozhovoru vedeném od května do července 2010, a dále od října 2010 do ledna 2011, v době jeho těžké nemoci, vypráví nejen o době prožité v lágrech, o tom, co znamená být Židem v XXI. století, ale i o svých kamarádech Otu Pavlovi, Ludvíku Aškenázym a pilotu Josefu Plačkovi. Hovoří o učení kreativního psaní na americké univerzitě ve Washingtonu, o svých láskách a roli erotiky a sexu v životě. V tomto interview na sebe Arnošt Lustig, český Žid, prozrazuje, že jeho skutečná národnost se jmenuje spisovatel. Poodhaluje také málo známá fakta z Terezína či Osvětimi, Lustig se vyjadřuje i k době procesu s Milenou Horákovou a popisuje například skutečný život a smrt Dity Saxové. Nebývale otevřený rozhovor, protože poslední. Karlu Hvížďalovi se podařilo přinutit nezkrotného Lustiga, aby opravdu hovořil k věci (tachles). Stojí to za to. Oproti původnímu vydání má toto vyznání dvou spisovatelů o 60 stran více.