Felix Irmiš

Monografie se zabývá objektivizací vlivu autonomního nervového systému (ANS) na kardiovaskulární aparát, na kožní a biochemické změny, na farmakoterapii, dále vztahem ANS k psychickým chorobám, ale i různými způsoby fyziologického ovlivňování ANS, na př. účinkem biofeedbacku, akupunktury a balneofyziatrie. Vysvětluje různé psychofyziol. pojmy (orientace, habituace, aktivační hladina ap.) Popisuje psychofyziol. teorie temperamentu a vztah temperamentu k ANS. Nejsou opomenuty vztahy mezi autonomním vegetativním systémem a tělesnou konstitucí i osobnostními poruchami. V experimentální části knihy jsou porovnávány neurofyziologické indikátory autonomního nervového systému a elektroencefalogramu u různých klinických stavů a kontrolních skupin.

Komunikace mezi lékařem, pacientem a zdravým člověkem se při důrazu na pomocné objektivní diagnostické metody spíše zhoršuje. Není vždy přímý vztah mezi laboratorními hodnotami, klinickým stavem a subjektivními potížemi, jejichž průběh a intenzita se podrobně nemusí sledovat. Pohled vědecký, stanovisko praktické medicíny a individuální zkušenost pacienta se mohou lišit, což může vyvolávat stresové situace. Ty jsou závislé též na osobnosti lékaře i pacienta, emocích, temperamentu, poruchách informace, různých interpretacích výsledků, na neznalosti přesné diagnózy a individuální reakce pacienta na nemoc a léčbu, etice, neznalosti životního příběhu pacienta a jeho sociálního prostředí aj. Práce uvádí řadu příkladů zátěžových situací a stresových výroků mezi lékařem, pacientem a zdravou osobou. Hledá příčiny uvedených nedostatků a upozorňuje na často méně podrobný rozbor dynamiky nemoci. Monografie rozebírá též spirituální (duchovní) přístup v psychosomatické medicíně z biopsychosociálního pohledu a popisuje význam spirituality pro hledání smyslu života pacienta, adaptaci, humanitu, etiku a zlepšení vztahu lékař - pacient.