Tomáš Jacko

Ve výboru básní Zvláštní květy frankofonního belgického básníka Maurice Carema (1899–1978) se s jeho verši můžete vůbec poprvé seznámit v češtině. Maurice Careme byl jedním z těch vzácných básníků, kteří se dokáží ponořit do nejzávažnějšího tématu s lehkostí, díky níž ho bez jakékoli banalizace zpřístupní i dětským čtenářům, a současně umějí psát o nejbanálnější maličkosti způsobem, jenž v duši čtenáře dospělého zanechá hlubokou, dlouho pálící jizvu. A tak se prostřednictvím básní tohoto belgického autora dnes učí děti ve francouzských školách objevovat první zákoutí světa poezie, hudebníci je berou za své jako texty písní, skladatelé na jejich základě tvoří symfonická a operní díla. Především je však lidé všech věkových kategorií čtou, a to – díky překladům do bezpočtu jazyků – po celém světě. Za svého života Careme vydal přes tři desítky básnických sbírek, založil tři literární časopisy a několik let se intenzivně věnoval překládání belgických autorů píšících nizozemsky. Napsal i čtyři romány a několik povídkových souborů, avšak jeho celoživotní okouzlení patřilo poezii. Inspiraci pro tematicky i formálně jednoduché verše čerpal z událostí každodenního života, k nimž přistupoval s neotřelostí vlastní více dětem než dospělým. Způsob, jakým jsou v Caremových básních uchopeny téma a forma, navíc jako by byl prodchnut radostí z možnosti tvorby. Tato radost je v jednotlivých básních vždy přítomna a nabízí čtenáři, aby básníka v tvůrčí činnosti následoval.

Je dobře se při četbě ptát, co chtěl básník říci? Jinými slovy – je autor literárního textu garantem jeho významu? A je důležité, aby čtenář onen význam nalezl? Co potom čtenář sám, je pouhým konzumentem daného textu, nebo se i on může stát tak trochu autorem, a text do jisté míry dotvářet? A vůbec, co přesně si lze pod pojmy autor a čtenář představit? Filolog Tomáš Jacko nám předkládá přehled některých nezřídka protichůdných způsobů, jimiž se koncepty autora a čtenáře zaobírají literární teorie a filozofie několika posledních desetiletí. Konstruuje přitom trajektorii určitého souvislého vývoje: ukazuje, že ve dvacátém století se literární teorie odklonila od tradičního pojetí autora, který byl ve vztahu ke svému dílu dosud většinou považován za nedotknutelnou autoritu, a že se do centra zájmu postupně dostává čtenář, dříve obvykle nahlížený jen jako pasivní recipient. Současně Jacko poukazuje na některé epistemologické problémy, které s sebou tento nový vývoj přináší. Nežli pokusem o jednoznačné rozkrytí dané problematiky je tak toto pojednání spíše nabídkou škály různých směrů, jimiž se mohou ubírat naše úvahy nejen o autorovi a čtenáři, ale i o literatuře obecně.