Jarka Jendrisková

Ústecký kraj. Bývalé Sudety. Kraj, kde oči přecházejí z krásy přírody a z ošklivosti průmyslových monster. Kraj, který se dříve topil v chemické mlze a dnes se topí v sociálních problémech. Ale také vesnice podél Labe a v kopcích na Děčínsku, Ústecku a Litoměřicku. To jsou kulisy povídkové knihy Boženka a disidenti. Děj povídek Vesnický románek a Boženka a disidenti se odehrává začátkem osmdesátých let minulého století na ústeckém venkově a na čtenáře z nich zavane duch normalizace i zakázaná láska a smrt. Povídky Holčička a kadibudka a Péťa a zlaté prasátko spojují, jak z názvů vyplývá, dětští hrdinové. Holčičí prázdniny u babičky na Děčínsku v šedesátých letech minulého století a Vánoce na současné vesnici, sledované očima malého Péti, vrátí čtenáře do dětství. Povídka Ontaria na obzoru připomene staré křivdy na severočeských sadařích, ale také dává naději, že jádro dobré odrůdy znovu vzklíčí. A povídka Narozeniny nám umožní věřit, že odchod na cestu bez návratu nemusí znamenat opuštění toho, kdo zůstává.

Ústecký kraj. Bývalé Sudety. Kraj, kde oči přecházejí z krásy přírody a z ošklivosti průmyslových monster. Kraj, který se dříve topil v chemické mlze a dnes se topí v sociálních problémech. Ale také vesnice podél Labe a v kopcích na Děčínsku, Ústecku a Litoměřicku. To jsou kulisy povídkové knihy Boženka a disidenti. Děj povídek Vesnický románek a Boženka a disidenti se odehrává začátkem osmdesátých let minulého století na ústeckém venkově a na čtenáře z nich zavane duch normalizace i zakázaná láska a smrt. Povídky Holčička a kadibudka a Péťa a zlaté prasátko spojují, jak z názvů vyplývá, dětští hrdinové. Holčičí prázdniny u babičky na Děčínsku v šedesátých letech minulého století a Vánoce na současné vesnici, sledované očima malého Péti, vrátí čtenáře do dětství. Povídka Ontaria na obzoru připomene staré křivdy na severočeských sadařích, ale také dává naději, že jádro dobré odrůdy znovu vzklíčí. A povídka Narozeniny nám umožní věřit, že odchod na cestu bez návratu nemusí znamenat opuštění toho, kdo zůstává.

Někdy to ženská prostě vydrží, strašně dlouho nic nenapsat. Jen tak žije, pracuje, stará se, pozoruje a přemýšlí o všem, co vidí, slyší a prožívá. Sem tam sice něco v duchu okomentuje a něco ji napadne, ale má tolik práce, že proud povinností odnese komentáře a nápady. Ale také se hodně směje a sní, celý život se směje a sní, nejen v mládí, to se málo ví. A především pořád čte, to patří k životu jako vzduch. A pak najednou pan Čas milostivě povolí vodítko – nebo otěže, chcete-li –, a ona se posadí ke klávesnici, která už neslouží jen k práci. A zničehonic se ty nápady, vzpomínky, pocity, sny a humor přenášejí na papír, až se sama diví, kdeže to vše bylo uloženo. Ale pozor, pan Čas už to dlouho nedovolí, takže je třeba nezahálet.