Miloslav Jenšík strana 2 z 2

Když šéf SS Himmler posílal Hitlerovi hlášení o výbuchu Varšavského povstání, vložil do něj i dvě krvelačné pomstychtivé věty, které se stal názvem této knihy. Neuvěřitelných třiašedesát dní hrdinského odporu zaplatilo životy na dvě stě tisíc Varšava nů. Nacistická zběsilost v průběhu bojů i po kapitulaci povstalců proměnila polskou metropoli v moře trosek. Jeden z nejtragičtějších dějů dvacátého století je i po šedesáti sedmi letech stále živou ranou polských dějin. A také bolavým místem svědo mí vítězů druhé světové války. Jak se zrodila a kam směřovala povstalecká Armija krajowa, Domácí armáda - nejpočetnější vojsko, jaké se kdy připravovalo v konspiraci na otevřenou válečnou akci? Proč udeřila právě 1. srpna? Jak dokázali chatrně vyzbro jeni "chlopaci z AK" tak dlouho čelit drtivému tlaku těžkých zbraní? Proč jim Rudá armáda - které vytvářeli cenné předmostí pro útok na západní břeh Visly a dál na Berlín - nepřišla na pomoc? Vyčerpali v té věci západní spojenci všechny možnosti nátl aku na Stalina? Jaké byly další osudy přeživších povstalců v rdousivém sevření totalitní zvůle? Desítky let bojovali poctiví polští vlastenci o pravdivý obraz povstalecké epopeje, o čest, kteří jí právem patří. I český čtenář by měl poznat celou pr avdu ve všech jejích souvislostech.

Když šéf SS Himmler posílal Hitlerovi hlášení o výbuchu Varšavského povstání, vložil do něj i dvě krvelačné pomstychtivé věty, které se staly názvem této knihy. Neuvěřitelných třiašedesát dní hrdinského odporu zaplatilo životy na dvě stě tisíc Varšavanů. Nacistická zběsilost v průběhu bojů i po kapitulaci povstalců proměnila polskou metropoli v moře trosek. Jeden z nejtragičtějších dějů dvacátého století je i po šedesáti sedmi letech stále živou ranou polských dějin. A také bolavým místem svědomí vítězů druhé světové války. Jak se zrodila a kam směřovala povstalecká Armija krajowa, Domácí armáda – nejpočetnější vojsko, jaké se kdy připravovalo v konspiraci na otevřenou válečnou akci? Proč udeřila právě 1. srpna? Jak dokázali chatrně vyzbrojení „chlopaci z AK“ tak dlouho čelit drtivému tlaku těžkých zbraní? Proč jim Rudá armáda – které vytvářeli cenné předmostí pro útok na západní břeh Visly a dál na Berlín – nepřišla na pomoc? Vyčerpali v té věci západní spojenci všechny možnosti nátlaku na Stalina? Jaké byly další osudy přeživších povstalců ve rdousivém sevření totalitní zvůle? Desítky let bojovali poctiví polští vlastenci o pravdivý obraz povstalecké epopeje, o čest, která jí právem patří. I český čtenář by měl poznat celou pravdu ve všech jejích souvislostech.

Bitva o Stalingrad byla nejvýznamnějším a rozhodujícím střetnutím německých a sovětských vojsk na východní frontě. Byla nejen obrovskou opotřebovávací bitvou, ale také psychologickým střetnutím dvou maximálně koncentrovaných vůlí. Šlo o mnohem víc než o jedno město. Vojáci, kteří se do sebe zuřivě zakousli v hromadách sutin z domů, v nichž ještě nedávno žili lidé, na donekonečna rozrývaných svazích Mamajovy mohyly, v odpadních kanálech, den ode dne chápali víc a víc, co je v sázce. V nepřetržitých srážkách stovek malých úderných skupin narůstala do absolutní hodnoty fyzická i psychická odolnost, iniciativa, odpovědnost a vynalézavost i toho posledního pěšáka. Osud města visel na vlásku. Obránci drželi místy už jen uzoučký proužek břehu, z kterého mohli být smeteni jediným úderem. Do krajnosti vyčerpaní vojáci, trosky původních jednotek, však dál vedli svou svatou válku. Linie bojů byla tisíckrát zalomená čára bez ustání měnící podobu. Nebyly tu dvě fronty a mezi nimi země nikoho – jen trojrozměrný labyrint, ve kterém se úderné skupiny vzájemně napadaly zepředu i zezadu, zprava i zleva, shora i zdola…