Jakub Jinek

Výchozí zaměření dialogu Lachés je charakteristicky etické, neboť v něm jde zprvu o otázku, jak žít a jakým člověkem být; svou roli přitom přirozeně hraje také význam pedagogických metod. Dramaturgicky obstarává vstup do filosofické diskuse starost dvou athénských občanů o výchovu svých synů: Lysimachos a Melésias, vědomi si toho, že oni sami byli ve výchově spíše zanedbáváni, si nejsou jisti, zda umění boje ve zbroji je vhodným výchovným předmětem pro jejich syny, a hledají radu v této věci. Obracejí se proto na dva athénské vojevůdce, Lachéta a Nikiu, a současně doufají, že tyto osobnosti svým příkladem inspirují jejich syny k osvojení si vlastností žádoucích pro dokonalý a úspěšný život. Stát se vynikajícím a úspěšným člověkem ovšem vyžaduje pěstování nejen správných zvyků, ale rovněž vzdělanosti v širším slova smyslu a také filosofie. Výsledkem takovéto výchovy nejsou izolované schopnosti, ale celostní charakterová výtečnost a jí odpovídající způsob života.

Souhrnný a v mnoha ohledech nový pohled na nejrozsáhlejší Platónovo dílo jako na nejdůležitější dokument jeho politického myšlení. Ačkoli je dialog Zákony v tom hlavním ohledu v souladu s Ústavou a Politikem, když ústřední politickou roli přisuzuje filosofickému vládci, oproti těmto známějším Platónovým dílům obsahuje zřetelnější formulaci vztahu filosofa ke zřízení a zákonům obce, k empirickým předpokladům politiky a rovněž k jeho spoluobčanům. Mohl se tak stát nejen předlohou historických zákoníků v Platónově době, ale rovněž výchozím dílem tradice návrhů nejlepšího zřízení od antiky až po moderní dobu.

Kolektivní monografie se systematicky věnuje hlavním hermeneutickým i filosofickým problémům Platónova dialogu Euthyfrón. Autoři se soustředí zejména na tři témata: za prvé na roli obou jeho mluvčích, za druhé na filosofický problém zbožnosti a za třetí na otázku, zda lze v dialogu nalézt rozvinutou teorii idejí.

Podrobný výklad vybraných pěti knih Aristotelovy Politiky ukazuje politickou vědu v okamžiku jejího zrodu, kdy je vyčleněna obec jako samostatný filosofický problém a současně předmět praktické péče. Význam tohoto kroku vystupuje především ve srovnání s předchozí tradicí, zejména se stanoviskem Platónovým. S rozpoznáním obce a její vnitřní struktury jako skutečné osy politického života a myšlení je spjato uchopení svrchované povahy politična, jež je dána schopností zahrnout všechny ostatní činnosti, postoje a preference. Jde o pochopení, jež se opakuje v dalších uzlových bodech dějin politického myšlení, a Aristotelovu nauku o obci lze proto považovat za rozhodující krok v předání odkazu klasického politického myšlení dalším epochám.

Jaká duše, takový život, taková obec – tato klíčová premisa se vrací v řadě variací v celém Platónově díle, v němž neustále připomíná původní sepětí filosofické teorie s pestrým živlem praktických záležitostí. Cílem této knihy je představit různé ohledy tohoto prolínání, od otázky „co je ctnost“ přes hledání možnosti ideální filosofické výuky až po ustanovení zákonů, které by lidskou obec ochránily před prudkými zvraty společenského zřízení. Ať už jde o dialogy Menón či Lachés, hledající výměr ctnosti, o Ústavu a její úvahy o ideální obci, či o podrobně propracované Zákony, lidská duše a její vědění zůstává tím, co podmiňuje politické uspořádání i každodenní rozhodování jejích obyvatel. Takto morálně chápané vědění je primárně poznáním dobrého a zlého – jeho důležitost pak spočívá v tom, že je pro lidskou bytost spontánně závazné: ať už si to uvědomujeme či nikoli, naše jednání je vedeno tím, jak duše chápe povahu a rozdíl dobra a zla. Každé vědění, včetně definičního poznání ctnosti, je proto nevyhnutelně praktické.