Jón Stefánsson strana 4 z 4

Neveľká dedina na západe Islandu, drsná príroda, miesto na hranici ľudskej obyvateľnosti. Prevratné spoločenské zmeny konca 20. storočia akoby toto miesto obchádzali. Nič sa tu neutají: vzťahy, strasti, radosti živo zreťazené v príbehoch miestnych vidiečanov. Rozprávač (snáď kolektívne vedomie dediny) vie o všetkom, čo sa tu deje: presne popisuje, s múdrosťou a nadhľadom komentuje, kladie otázky. Jednu zvlášť naliehavo: odkiaľ a kam smerujeme? Túžba, samota či smrť, neľahké témy, ktoré sú tu však oslobodené od akéhokoľvek sentimentu alebo pátosu. Naopak: cez priamočiare a zároveň poetické príbehy pôsobí rozprávanie jednoducho, nenásilne, plynie s ľahkosťou, svoje samozrejmé miesto tu má irónia a humor. Stefánsson za román roku 2005 dostal najprestížnejšiu islandskú literárnu cenu a bol nominovaný na Cenu severskej rady.

Nič závratné sa tu nedeje, no nič sa tu ani neutají: vzťahy, radosti, nevera, smrť, udalosti živo zreťazené v príbehoch miestnych vidiečanov, zasiahnutých zvláštnou melanchóliou či skrytým šialenstvom, aké postihujú ľudí žijúcich v pustatine. Román Letné svetlo a potom príde noc je plný drobných poetických príbehov, zároveň je akýmsi ironickým zúčtovaním sa autora Jóna Kalmana Stefánssona s divokou a rozpoltenou dobou konca dvadsiateho storočia. Rozprávač (snáď kolektívne vedomie dediny) vie o všetkom, čo sa v dedine deje a presne ju popisuje. S múdrosťou a nadhľadom komentuje konkrétne životy malých ľudí a bez akéhokoľvek sentimentu alebo pátosu kladie množstvo všeobecných otázok týkajúcich sa vecí veľkých – smrti, života, vášne, lásky. "Čas plynie, žijeme a potom umierame. Ale čo je vôbec život? Život, to je Jónas mysliaci na zaoblené vtáčie krídla, Jónas, ktorého uspáva Thorgrímovo hlboké dýchanie, presne tak to je, i keď to ani zďaleka nie je všetko. A aký je odstup medzi životom a smrťou, je medzi nimi vôbec nejaký odstup, a ak áno, ako sa nazýva? Merali by sme ho v kilometroch či myšlienkach, a dokáže sa cezeň niekto dostať - prejsť na druhú stranu a vrátiť sa späť?"

Nič závratné sa tu nedeje, no nič sa tu ani neutají: vzťahy, radosti, nevera, smrť, udalosti živo zreťazené v príbehoch miestnych vidiečanov, zasiahnutých zvláštnou melanchóliou či skrytým šialenstvom, aké postihujú ľudí žijúcich v pustatine. Román Letné svetlo a potom príde noc je plný drobných poetických príbehov, zároveň je akýmsi ironickým zúčtovaním sa autora Jóna Kalmana Stefánssona s divokou a rozpoltenou dobou konca dvadsiateho storočia. Rozprávač (snáď kolektívne vedomie dediny) vie o všetkom, čo sa v dedine deje a presne ju popisuje. S múdrosťou a nadhľadom komentuje konkrétne životy malých ľudí a bez akéhokoľvek sentimentu alebo pátosu kladie množstvo všeobecných otázok týkajúcich sa vecí veľkých – smrti, života, vášne, lásky. "Čas plynie, žijeme a potom umierame. Ale čo je vôbec život? Život, to je Jónas mysliaci na zaoblené vtáčie krídla, Jónas, ktorého uspáva Thorgrímovo hlboké dýchanie, presne tak to je, i keď to ani zďaleka nie je všetko. A aký je odstup medzi životom a smrťou, je medzi nimi vôbec nejaký odstup, a ak áno, ako sa nazýva? Merali by sme ho v kilometroch či myšlienkach, a dokáže sa cezeň niekto dostať - prejsť na druhú stranu a vrátiť sa späť?"

Román nejčtenějšího současného islandského spisovatele Jóna Kalmana Stefánssona je lakonickým popisem života rybářské obce nacházející se ve fjordu poblíž severního pólu. Všechny obyvatele živí lov ryb, a tak rybáři periodicky vyplouvají na moře. S věčným střídáním běsnících živlů, bouřek, vánic a mrznutí je boj o život roven odolávání ďáblu v pekle a jediným, co zde jakkoli vzdáleně připomíná opak, je starý pastorův překlad Miltonova Ztraceného ráje. I ten se však nakonec ukáže být prokletím, neboť Bárdur si díky němu zapomene vzít vhodné oblečení a na moři umrzne. Četba poezie je životu nebezpečná. Přes veškerou nepřízeň se obyvatelé osady nikdy nevzdávají naděje (či Naděje, jak zní jméno jedné z lodí). Věnují se co možná nejvíc životu, neboť podle nich člověk umíráním ztrácí ráj, přestože to mnohokrát není více než jen několik zářivých chvil roztrhaných tmavými dny. Slzy se nedají navléct na šňůru a spustit jako třpytivé lano do temné hlubiny a vytáhnout ty, kteří zemřeli, třebaže měli žít. Zhasne světlo života a promění se ve tmu v okamžiku, kdy přestaneme žasnout, kdy se přestaneme ptát a začneme brát život jako běžnou součást všedního dne?

Román nejčtenějšího současného islandského spisovatele Jóna Kalmana Stefánssona je lakonickým popisem života rybářské obce nacházející se ve fjordu poblíž severního pólu. Všechny obyvatele živí lov ryb, a tak rybáři periodicky vyplouvají na moře. S věčným střídáním běsnících živlů, bouřek, vánic a mrznutí je boj o život roven odolávání ďáblu v pekle a jediným, co zde jakkoli vzdáleně připomíná opak, je starý pastorův překlad Miltonova Ztraceného ráje. I ten se však nakonec ukáže být prokletím, neboť Bárdur si díky němu zapomene vzít vhodné oblečení a na moři umrzne. Četba poezie je životu nebezpečná. Přes veškerou nepřízeň se obyvatelé osady nikdy nevzdávají naděje (či Naděje, jak zní jméno jedné z lodí). Věnují se co možná nejvíc životu, neboť podle nich člověk umíráním ztrácí ráj, přestože to mnohokrát není více než jen několik zářivých chvil roztrhaných tmavými dny. Slzy se nedají navléct na šňůru a spustit jako třpytivé lano do temné hlubiny a vytáhnout ty, kteří zemřeli, třebaže měli žít. Zhasne světlo života a promění se ve tmu v okamžiku, kdy přestaneme žasnout, kdy se přestaneme ptát a začneme brát život jako běžnou součást všedního dne?

V románu Letní světlo, a pak přijde noc nahlédneme do života lidí v malé islandské vesnici v 90. letech minulého století, za nastupující finanční expanze Islandu, následované totálním krachem. Čas plyne, my žijeme, umíráme. Ale co je život? A jak veliká je vzdálenost mezi životem a smrtí, či je mezi nimi vůbec nějaká vzdálenost a jak se potom nazývá? Měříme ji v kilometrech, nebo v myšlenkách a dostane se někdo do meziprostoru? Dopředu a potom zpět? Plynulý proud narace se v knize odvíjí v rytmu evokujícím prapůvodní ústní a rytmický způsob předávání příběhu, který svou dravostí čtenáře uhrane jako magická krajina severu, na jejíž ploše se míhají osudy obyvatel jedné zapadlé islandské vesnice. V této malované pustině žijí bytosti zasažené těžko definovatelnou melancholií či skrytým šílenstvím, jež v nich po generace toto území podněcovalo a s nímž jsou tito lidé nevratně svázáni. V bezčasém světě světla a stínů, kde život plyne tempem mraků plujících po obloze či v závislosti na sezónních pracích a pohybech moře, na lidi doléhají otázky staré jako lidstvo samo, ať už jsou to záhady života, láska, osamělost, touha, lidské vášně či smrt.