Kateřina Juklová

Kniha je společným dílem čtyř vzdělavatelek budoucích učitelů. Jejich cílem bylo především otevřít prostor pro posílení vlastního náhledu u žáka nebo studenta. Sebehodnocení je proto pojímáno nikoli pouze jako jedna z metod formativního hodnocení, ale jako komplexní fenomén, jehož využívání má žáka či studenta podpořit a sloužit k jeho rozvoji. Prostřednictvím přehledu dosavadních teoreticko-empirických poznatků i empirických zjištění autorek na vzorcích studentů i vzdělavatelů jedné instituce připravující učitele k výkonu povolání text současně odhaluje, že úspěšná implementace těchto potenciálně přínosných postupů do vzdělávání je proces s mnoha úskalími. K nejčastějším patří především důsledky nereflektovaných způsobů uplatňování kontroly a moci na straně učitelů, institucí nebo celých vzdělávacích systémů. Náprava v této oblasti se neobejde bez metodické, ale i systémové podpory ze strany vzdělavatelů, a na obou stranách bez poctivé a hluboké reflexe vlastních postojů a hodnot včetně toho, jak chápat svou profesní roli i identitu. Pokud text k takové reflexi přispěl, pak splnil svůj účel. „Kolektiv autorek z Univerzity Hradec Králové předkládá pozoruhodnou publikaci, která komplexně zpracovává téma sebehodnocení z perspektivy vysokoškolských studentů i učitelů. Kniha je rozdělena do dvou částí. První poskytuje přehled dosavadního vědění o problematice sebehodnocení, druhá přináší nové poznatky z vlastního empirického výzkumu. Velký důraz je kladen na propojení mezi sebehodnocením a autoregulovaným učením, což naznačuje zaměření autorského týmu pro celou publikaci, vyjádřené i titulem zdůrazňujícím význam sebehodnocení pro osobní rozvoj... Kniha je významným příspěvkem k vysokoškolské pedagogice se zaměřením na přípravu budoucích učitelek a učitelů.“ (PhDr. Karel Starý, Ph.D., Ústav výzkumu a rozvoje vzdělávání, Univerzita Karlova, recenzent publikace)

Společným jmenovatelem této knihy je kolegialita a možnosti její podpory v kontextu pregraduální přípravy učitelů. Autory publikace spojuje nejen téma, ale také zkušenosti z posledních několika let, kdy se jejich profesní cesty spojily v projektu nazvaném „Kolegiální sítě“. Záměrem bylo poprvé v akademickém prostředí vyvinout a zavést formát vzájemné debaty a supervize pro budoucí učitele a jejich vzdělavatele, a to jak akademické pracovníky, tak i doprovázející učitele. Autoři reflektují svou zkušenost, konfrontují ji s dosavadními teoretickými a empirickými poznatky v oblasti kolegiality ve vzdělávání a doplňují ji dvěma empirickými studiemi a dvěma kapitolami shrnujícími dosavadní zkušenosti se supervizí. Kniha tak poskytuje široký záběr pohledů na téma dosud značně opomíjené a velmi aktuální.