Hana Kábová
autor
Akademik Josef Dobiáš (1888-1972)
Josef Dobiáš, univerzitní profesor a řádný člen Československé akademie věd, je v rodném Pelhřimově známý díky Dějinám královského města Pelhřimova a jeho okolí (monumentálnímu šestisvazkovému dílu, čítajícímu dohromady přes 4600 stran textu a vycházejícímu v letech 1927-1970), jež napsal z lásky k rodnému kraji. Zejména ve svém hlavním oboru starověkých dějinách dosáhl mezinárodního uznání. Předkládaná populárně pojatá publikace obsahuje základní fakta z Dobiášova životního příběhu a odborné činnosti, doplněná bohatou dokumentací. Nabízí pohled do historikova rodinného prostředí v Pelhřimově. Charakterizuje jeho studia, pedagogické působení a manželství. Podstatný prostor věnuje jak Dobiášově tvůrčí vědecké práci, tak jeho soukromému životu a zálibám, zejména cestování (Afrika, Asie) a sběratelství mincí. Doufáme, že jejím prostřednictvím vstoupí profesor Josef Dobiáš do širšího povědomí nejen jako vědec, který proslavil své rodiště v odborném světě a zaslouží si náš respekt, ale také jako člověk inspirativních zájmů.
Josef Dobiáš (1888-1972)
Zpracování biografie historika Josefa Dobiáše představuje větší problém než v případě většiny jiných osobností Univerzity Karlovy z první poloviny 20. století. Důvodem je šíře zájmů mimořádně vzdělaného a pilného badatele a přednášejícího, který byl sice v prvé řadě řádným profesorem starověkých dějin na filozofické fakultě, širší veřejnosti (a také většině historické obce) je ale znám spíše jako autor nejrozsáhlejšího individuálního pokusu o sepsání monografie z dějin středně velkého města v českém prostředí. Tím se ovšem dílčí historické obory, do nichž zasáhl, nevyčerpávají (numismatika, památková péče). Kolektivní monografie, na níž se podílejí autoři s různou specializací, je tedy jednou z nejlepších možností, jak uvedené klubko problémů rozmotat. Editorce se podařilo shromáždit reprezentativní kolektiv autorek a autorů, kteří ve svých textech pokryli takřka celou šíři Dobiášova odborného zájmu, přičemž nebyly opomenuty ani jeho životní osudy a zasazení osobnosti i díla do širšího kontextu vývoje české historiografie. Rozsah textů věnovaných dílčím tématům je vyvážený (oceňuji především, že jsou zhruba stejně zastoupeny dějiny starověku a historická regionalistika). To vše je obohaceno o cenné materiálové přílohy (bibliografie a seznam přednášek, osobní vzpomínky žáků).
Josef Vítězslav Šimák
Kniha přináší zevrubný životopis historika, turnovského rodáka Josefa Vítězslav Šimáka (1870–1941) a tematický rozbor jeho díla, sepsaný na základě důkladného studia archivních pramenů a literatury. Podstatné místo je v něm věnováno otázkám institucionalizace historické vlastivědy v českých zemích a fenoménu kulturního regionalismu, metodologii a institucionálním základnám rozvoje historické vědy (univerzita, vědecké společnosti a spolky). Monografie prohlubuje a rozšiřuje dosavadní znalosti o české historiografii konce 19. a první poloviny 20. století. Autorka se také věnuje všednímu životu J. V. Šimáka – vědce s širokými kulturnímu zájmy, kolegy a přítele řady významných osobností (např. Josefa Pekaře, Augusta Sedláčka, Renáty Tyršové, Zikmunda Wintra, Čeňka Zíbrta), vyhledávaného přednašeče a popularizátora historického bádání, spoluzakladatele turnovského muzea, příležitostného básníka, oblíbeného společníka, laskavého učitele, milující manžela a otce. Přináší lidský profil historika se všemi jeho radostmi, zápasy a bolestmi. Kniha představuje J. V. Šimáka nejen jako respektu hodného vědce, ale i jako pokorného člověka, který nám zanechal jako odkaz nejen své dílo, ale i svůj životní příběh.
Nedílnou součástí monografie je bibliografie Šimákových odborných knih, studií, článků, recenzí, popularizačních statí a novinových příspěvků. Rovněž je připojen soupis jeho univerzitních a popularizačních přednášek, dále výběr z Šimákových metodických (resp. teoretických) statí o historické vlastivědě.
Kniha věnuje velkou pozornost Šimákovu všednímu životu a vnitřnímu světu. Zachované archivní prameny umožnily představit historika J. V. Šimáka jako typ vzdělance, vysokoškolského profesora, který neváhá věnovat svůj čas popularizační činnosti (objíždí venkov, přednáší o historii, píše do novin a vlastivědných sborníků), ale také celý život skládá básně (nejprve s literárními ambicemi, posléze, aby potěšil a pobavil své přátele), chodí na domácí čaje do rodin Aloise Jiráska, Františka Kvapila, Gabriely Preissové, 15 let režíruje studentská ochotnická představení v Turnově atd. Zamiluje se do Jiráskovy dcery Boženy a nakonec se žení s půvabnou Ludmilou, dcerou akademického malíře Karla Liebschera. Vychová s ní tři děti a je rovněž otcovským přítelem mnohých svých studentů a studentek, kteří jej mají rádi pro jeho laskavost a váží si jej pro odbornou erudici. Šimák je zároveň člověk, jehož nezměrná píle a pracovitost neznají mezí. Monografie líčí mj. následky jeho pracovního přetížení, problematické postavení vědce (který „nemá tvrdé lokty“) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze i osobní tragédii Šimáka-historika a člověka po podpisu Mnichovské dohody 30. září 1938.
